Kdo je tady Evropan?

Zaujala mě vaše glosa⁵ o identitě evropského spisovatele. Text končí slovy: „Být Dánkou v sobě obsahuje jistou nesrovnalost, téměř nemožnost – sdílím přece širší regionální řečiště. Jsem Evropanka. Jsem spisovatelka. / Jsem evropská spisovatelka? / Posuďte sami.“ Co pro vás znamená být Evropankou? A kdo je „evropský spisovatel“?

Myslím, že definovat evropského spisovatele je snadné: spisovatel, který se narodil v některé z evropských zemí, případně zde získal trvalý pobyt nebo občanství a zároveň cítí přináležitost k evropskému jazyku a kultuře.

Být Evropanem z mého pohledu souvisí s tím, že se hlásím k určitým hodnotám, o které Evropa s tím, co je v ní nejlepší, usiluje: že se všichni rodí rovni, že se k sobě chovají tak, jak by chtěli, aby se k nim chovali druzí, a tak dále.

Jde také o smysl pro diskrétní, který jsem pojednala v jednom svém eseji⁶. Mám na mysli způsob, jak si v Evropě, všude v Evropě – třebaže v našich nejsvětlejších chvilkách – ceníme hluboké, byť leckdy nezjevné hodnoty detailu, spíše než okázalé podívané či načančané, květnaté a všelijak oprýmkované parády nebo pompézních a nápadných vjemů, které má v oblibě orientální svět či Spojené státy.

Ale jde také o neodmyslitelný smysl pro úzce provázané dějiny Evropy. Dějiny starého kontinentu, který zažil tolik válek, že nespočet, ne-li většina, Evropanů – stejně jako moje rodina – má smíšený původ a jedna nebo více generací téže rodiny jsou potomky jak spojenců, tak nepřátel. To by nám mohlo pomoct pochopit, že život není jen černý, nebo bílý, nýbrž že má množství odstínů, v nichž si každý podle svých kulturních kořenů musí hledat vlastní cestu.

Britský historik Timothy Garton Ash ve své poslední knize⁷ říká, že evropanství pro něj znamená cítit se doma v každém státě Evropy. Souhlasíte? Je pro vás pocit domova určující součástí identity?

Nesouhlasím. Zaprvé proto, že většina Evropanů se necítí doma v žádné jiné evropské zemi než v té své. Ani Skandinávci se necítí doma u svých nejbližších sousedů, jakkoli jsou třeba nám, Dánům, ostatní skandinávské země kulturně a jazykově blízké. Existuje stále dost rozdílů, kvůli nimž většina Dánů nemá stejný pocit domova v Dánsku a ve Švédsku nebo v Norsku – platí to i naopak. Tvrzení Timothyho Gartona Ashe bych tedy pozměnila: být Evropanem znamená cítit se doma aspoň v jednom evropském státě.

Zadruhé pocit domova představuje důležitý faktor z hlediska životní pohody (well-being), ale ne nutně z hlediska identity. U lidí, kteří žijí celý život na jednom místě nebo v jedné kultuře, se bude pocit domova překrývat s jejich kulturní identitou. Pro lidi jako jsem já, kteří mají smíšený kulturní původ, bývá tento pocit navázán na identitu volněji. Částečně proto, že se nikdy a nikde necítíme úplně doma. A jak bychom také mohli, když větší či menší část našich kořenů, rodiny, přátel, jazyka, kultury – nebo dokonce temperamentu – je vždy někde jinde.

Myslíte, že Evropu výrazně definuje to, co je neevropské?

Popravdě, myslím, že vůbec! Odkázala bych na odpověď na vaši první otázku a definici smyslu pro diskrétnost.

Ale v současném světě se bohužel stalo zvykem, že populističtí politici mávají výroky o fatálních hrozbách neevropanství, tedy o „těch druhých“, jako kouzelnou hůlkou. Ať už mluví o víře, muslimské či v jiných zemích židovské, o způsobech oblékání, tradicích, stravování nebo o čemkoli jiném. Ano, dokonce využívají toho, že „ti druzí“ obvykle pocházejí z nedemokratických zemí, ačkoli právě evropští nacionalisté, kteří za takovými výroky stojí, se mnohdy aktivně podílejí na podrývání demokratických principů, institucí a v neposlední řadě nezbytného předpokladu každé demokracie: rovnosti před zákonem. Jisté je, že při svém sebezbožšťování zapomínají na poměrně nedávné evropské dějiny. Vždyť Evropané byli koloniální a velmi nedemokratičtí vládci rozsáhlých oblastí jižní polokoule, kde původní obyvatelé museli vést zoufalé osvobozenecké války za nezávislost a za možnost založit autonomní demokracii uvnitř vlastních geografických hranic.

Evropské dějiny, dokonce i současná evropská politika, se většinou odehrávaly – a odehrávají – v diametrálním rozporu právě s hodnotami, které vyzdvihujeme jako podstatu evropanství. A přesto věřím, že tyto hodnoty mají svou váhu, jakkoli je zatím musíme chápat jako ideály, k jejichž dosažení nás ještě čeká dlouhá cesta.

Zarámujeme-li Evropu těmito hodnotami, zjistíme, že pro všechny možné kombinace etnik, jazyků a kultur je v našich národech a regionech dostatek místa. A že na evropském kontinentě lze přijmout i nově příchozí ze zemí mimo Evropu.

Zastavme se u smyslu pro diskrétní, který v eseji „EVROPO: Kdo jsi? Kým chceš být?“⁸ označujete za základní evropskou hodnotu. V eseji píšete: „V den, kdy se nebudeme identifikovat skrze barvy pleti (ano, Evropa byla kdysi bílá, ale už není!) a další vnější znaky, nýbrž skrze společný ideál a způsob, jakým tento ideál ovlivňuje podstatu naší evropské povahy, a tedy našeho jednání, přestane být Evropa v konfliktu sama se sebou – a se svými nově příchozími Spoluevropany. Místo toho se stane polyfonní symfonií, nekonečnou variací společného tématu: smyslu pro diskrétní.“ Dovolím si reagovat spekulací, představa „polyfonní symfonie“ může totiž evokovat zmizení podstatné diference. Nepřináší ideál, který líčíte, riziko unifikace či homogenizace?

Ne, já to vidím opačně. Důvod, proč byly Spojené státy dlouhodobě schopny absorbovat velmi různorodé kultury (aspoň do nedávného politického rozkolu – ale to je téma, které by nás zavedlo jinam), je ten, že bez ohledu na kulturní původ se člověk mohl identifikovat s axiomem vázaným na ústřední ideál amerického snu: „Uspět!“ (To make it!). To platí pro chasidské Židy v Brooklynu, kovboje z Texasu, polygamní mormony v Utahu i pro korejské přistěhovalce v místních večerkách v New Yorku nebo pro nejgayštější gay komunitu v San Franciscu, od WASP⁹ vyšší třídy hypermanažerů v Connecticutu až po hippie umělce ze Santa Fe či hiphopovou mládež z Bronxu. Všichni mají jedno společné: touhu uspět, ať už v jakékoli komunitě, jíž se cítí být součástí. Společný ideál představuje osu, nikoliv neměnný rámec. Proto je možné prosadit každou kulturu, která se – jakkoli blízce či vzdáleně – k tomuto ideálu váže, a ukotvit ideál ve vlastních komunitách.

Byla bych ráda, kdybychom se něčemu podobnému v Evropě otevřeli. Už existují, máme je, jen se je musíme naučit vidět: ideály, které všichni (nebo téměř všichni) vyznáváme bez ohledu na odlišnosti našich kultur a jazyků. Jakmile si to uvědomíme, získáme více prostoru pro rozdílnost, protože pochopíme, že rozdílům navzdory máme něco společného, osu ideálů, která jimi není ohrožena – jako by naopak byla rámcová struktura normativních či deskriptivních znaků identity –, nýbrž posílena.

V eseji „Mezi Dobrem a Zlem. Jak důležitý je imperativ ,poznej sebe sama‘?“¹⁰ mluvíte o biologické touze přežít. Podle vašich slov jsme předurčeni k záchraně nejbližších (potomků, rodiny, příbuzných). Až pak se ohlížíme na širší komunitu, s níž se můžeme nebo nemusíme identifikovat (sousedé, národ, lidstvo). Píšete: „Kdykoli se střetne zájem o vlastní přežití a zájem skupiny či lidstva, automaticky nastane to, čemu říkám hierarchická empatie.“¹¹ Máme podle vás přirozenou, univerzální představu toho, co spadá pod pojem „lidskost“? Nebo jde spíše o abstraktní etický ideál, který plníme různými obsahy?

Když mluvím o imperativu „poznej sebe sama“, činím tak ve specifickém kontextu, kdy nebo kde se rozhodujeme skoncovat s neetickým jednáním, které poškozuje jedince či skupinu, ať už proto, že to prováděli naši vrstevníci či společnost, nebo z jiného sobeckého zájmu. Máme v sobě mnoho osobnostních stránek, jež do hloubky možná nikdy neprozkoumáme. Na druhé straně můžeme poznat vlastní hodnoty a etické principy. A pokud na tom zapracujeme, zjistíme také, co pro nás tyto hodnoty znamenají, a jak dalece jsme ochotni obětovat svůj osobní zájem, abychom si je udrželi. Protože vzdorovat náchylnosti k manipulaci ze strany demagogů, narcisů, pod tlakem skupin či jiných vlivů, dokážeme pouze tehdy, pokud se seznámíme s touto částí sebe sama.

Jsem přesvědčena, že existuje univerzální lidský duch, který je všem společný. Skoro na buněčné úrovni: naše buňky, orgány, končetiny jsou v podstatě stejné, ačkoli se lišíme DNA. Podobné je to s duší: když jsme smutní, pláčeme a pociťujeme sklíčenost, ale příčiny se různí. Také když se radujeme, usmíváme se a smějeme se, nepochybujeme o tom, že víme, co znamená být šťastný, ačkoli co je štěstím jednoho, se liší, nebo je dokonce opakem toho, co je štěstí pro druhého.

Od počátku, kdy jsme žili v malých skupinách v divoké přírodě, která pro nás byla nebezpečná, závisel náš život na tom, aby druzí prospívali. Nebylo možné, aby ve společenství nebo v kmeni převládali jedinci, kteří se vzájemně vraždí, taková společnost by dlouho nepřežila. Zároveň je ale důležité, aby si lovci zachovali rychlost a sílu, sběrači hbitost, bojovníci odvahu, vůdci rozhodnost, myslitelé moudrost (spirituální a medicínskou), je nutné dobře živit mladé ženy, které mají rodit zdravé děti. Pokud každý chápal svou roli a zodpovědnost a vnímavě reagoval na potřeby a prožitky ostatních, společenství fungovalo dobře.

Naštěstí jsme si základy etického jednání zachovali i v širším moderním společenství. Naše role a zodpovědnost mohou být z hlediska jednotlivců méně zřejmé, a tak nemusí být vždy jasné, o koho se starat nad rámec nejbližší rodiny. Přesto se při fyzickém střetnutí s druhým člověkem můžeme této univerzální lidské schopnosti číst pocity druhého kdykoli otevřít a nechat je na sebe působit natolik, že pro většinu z nás – pokud nejsme úplně v háji – bude téměř nemožné druhé vážně ohrožovat nebo zabíjet. Doslova nechceme cítit jejich bolest a vidět jejich krev.

Problémem naší moderní společnosti je to, že se vrozené univerzální lidskosti už od útlého věku vzdalujeme. Učíme se přehlížet bolest, jíž jsme svědky (majetní rodiče popadnou dítě a zamíří pryč, jakmile spatří bezdomovce), učíme se ubližovat, abychom přežili (základní pravidlo školáka: šikanuj, nebo budeš šikanován), dokonce se učíme, že proto, aby se nám dařilo, jiní musejí trpět (zpravidla jižní polokoule). Ultrakapitalistický systém omezuje prostor, v němž jsme s to se vzájemně vnímat; protože naše zvnitřnělá etika je jako olovo v botách, které nás zarazí, jakmile nám do cesty vstoupí někdo bezohlednější. Kromě toho vznikl nový člověk, jenž vzešel z okamžiku, kdy mezi sebe a druhé postavil obrazovku – tentam je skutečně fyzický lidský cit pro vnímání potřeb druhých, zbyl jen potenciál pro pobavení nebo abstraktní diváky. Ani v nejlepším případě nemají sympatie či empatie projevované prostřednictvím obrazovek mnoho – pokud vůbec něco – společného s univerzální schopností vnímat, co je vzhledem k našemu společnému lidství správné. Nevciťujeme se, pouze reagujeme na tak či onak zarámovaný příběh.

Dobrá zpráva je, že univerzální lidskost není úplně ztracena. Jen zrovna spí a bude spát, dokud se většina z nás setkává s druhými pouze přes obrazovky – v bizarních hrátkách mezi davovou kulturou a sebeuspokojováním – a nikoli osobně, člověk tváří v tvář člověku v reálném životě.

Vydala jste ilustrované podobenství o válce v Dánsku: Válka. Co kdyby přišla k nám?.¹² Knihu upravujete pro každý překlad tak, aby pozadí děje odpovídalo historickému a kulturnímu kontextu dané země. V textu naznačujete, že migrující, kteří uváznou v uprchlických táborech nebo zkrátka v cizí zemi, do určité míry ztrácejí svou národnost. Jaký dopad má „ztráta národnosti“ a přirozeného prostředí na sebeidentifikaci člověka? Nebo jinak: do jaké míry si lidé rozumějí skrze svou národnost? A pokud by měla být národní předurčenost oslabena, jak by se to projevilo na současném evropském společenství?

Před několika stoletími většina současných národních států neexistovala. Existovaly městské státy, regiony, lenní struktury, království a říše. Národní státy vznikaly převážně v 17. a 18. století, některé i později. Takže ať už si dnes pod pojmem národní identita představíme cokoli, naši předkové něco takového určitě neměli. Přesto v současném světě neodvozujeme svou identitu z žádné kategorie v takové míře jako z národnosti. Něco to o nás vypovídá, o naší kultuře, jazyce, tradici, možná o náboženství a podobně. Ale nemůžeme říct, že by národní identita našich předků nebyla tak silná jen proto, že tento pojem nepoužívali. Nehledě na to, že miliony lidí, kteří mají více národností, smíšenou národnost, nebo dokonce nemají občanství, by pak identitu zcela postrádali. Představme si například, že jsme se ocitli ve skupině unesených, nebo na člunu, kterému došlo palivo, nebo v hořícím domě, či vprostřed teroristického útoku – záleželo by na tom, jakou má člověk vedle nás národnost? Ne, záleží na charakteru. Zda je člověk vstřícný, nebo ne: pomůže mi utéct, nebo mě v zápasu o vlastní život srazí na zem, kde mě ušlapou? Podělí se se mnou o svůj chudý příděl jídla, nebo mě nechá hladovět? Bude se starat o to, abych neklesala na mysli, nebo bude podrývat mou morálku a deprimovat okolí nářky a pesimismem? Kdo má v zoufalé situaci na to, aby rozumně převzal odpovědnost za vedení? Kdo se raduje z příležitostí druhých, a kdo chce naopak naše šance zničit nebo ukrást? Takto bych mohla pokračovat.

To všechno je součástí rozmanité povahy lidí, na které záleží mnohem víc než na národnosti. V očích druhého jsme leckdy redukováni na národnost, vzájemně se častujeme nálepkami jako: „uprchlík“, „imigrant“, „osoba bez státní příslušnosti“. I když třeba opustíme svou zemi – ať už dobrovolně, nebo pod tlakem okolností –, lze si uchovat identitu tehdy, pokud sami sobě rozumíme spíše skrze povahové vlastnosti, hodnoty a ideály, než na základě těchto vnějších kategorií.

Tím se vracím k výroku „poznej sebe sama“, k jeho hlubšímu významu, který označuje podstatu člověka. Na ní na rozdíl od té, kterou má představovat národnost v našem cestovním pase, skutečně záleží (přestože si uvědomuji, že v dnešní společnosti vymezené moderními národy je pas klíčem ke vstupní bráně Evropy, ať už chceme žít jakýkoli život v souladu s hlubší vrstvou lidské identity).

Váš román s krásným názvem Kočičí dupot¹³ vypráví o vztahu člověka k osobním dějinám i k historii vlastního národa. Hlavní hrdina Sem uvázl v životě: za každým ztroskotáním má před sebou další život, jako by ten předchozí nestačil, aby ho druzí uznali za sobě rovného. Devět kočičích životů v příběhu vnímám jako trefnou metaforu jedince, kterému společnost odmítá přiznat dějiny, a který je proto odsouzen začínat s životem stále znovu, aniž by mohl začít nově. Jakou roli hraje v lidském sebeurčení osobní historie?

S výkladem metafory souhlasím. V jejím duchu chápu společnost jako skladbu jednotlivců, pro kterou platí totéž co pro jednotlivce, jen v jiném měřítku. Myslím, že znát své dějiny – znovu, jak ty osobní, tak dějiny vlastní země či společenství – je mimořádně důležité proto, aby byl člověk schopen vymanit se z destruktivních vzorců a naučil se rozvíjet a prosazovat ty konstruktivní. Osobní identitu považuji za dynamickou, nikoliv statickou. Naše prožité dějiny jsou jednou dané a potud neměnné – a jestliže se v nich ukotvíme příliš, zamrzneme bez možnosti dalšího vývoje. Naproti tomu perspektiva či výklad dějin statické nejsou. Pokud pojímáme historii jako proměnlivé a čím dál rozvinutější cvičení, posilujeme tím dynamickou stránku sebe samých, a tak by to mělo být.

Díváme-li se na dějiny jako na určující část naší identity, myslím, že se zasekneme. Často se vidíme jako ti lepší, spravedlivější, jenže pak si nemusíme všimnout, že situace se změnila a že to už není pravda. Může nám tak uniknout příležitost skutečně se stávat lepšími. Totéž platí pro člověka, který selhal: jestliže se vnímá jako padouch, jak by se mohl stávat lepším?

Podívejte se na Evropu. Pokud dovolujeme, aby nás po dvou světových válkách, fašismu, kolonialismu, genocidě na Balkáně tohle všechno definovalo, zapomínáme na demokracii, na Evropskou unii, na soužití v míru – a minimálně na ideu lidských práv pro všechny. Nicméně ač to ve světle zmíněných událostí nevypadá, v dějinách se našli vůdci, kteří na sebe vzali zodpovědnost, poučili se z minulosti a stvořili lepší Evropu. A právě z takovéto Evropy máme dodnes to štěstí růst. Na nás teď je, abychom toto dědictví převzali a v návaznosti na něj udělali vše, co můžeme – mimo jiné pro ochranu klimatu a životního prostředí, na které se dříve nemyslelo. Dokud jsme s to učit se – třeba i z dějin znečištění –, jsme schopni stávat se lepšími jednotlivě i jako společnost.

Kolik má Evropa životů?

Dovolím si věřit, že Evropa má stejně jako kočka devět životů – potom platí totéž co v románu Kočičí dupot: pokud se neumí poučit, bude se muset restartovat. Troufla bych si doufat, že jsme na správné cestě a nanejvýš tak v šestém životě. Takže tentokrát máme celkem dobrou šanci vyjít z našich brutálních dějin lépe než dřív a vykročit posedmé: k světlejší, zelenější, mnohem radostnější a slibnější budoucnosti!

Léta jste pracovala jako poradkyně pro migrační politiku v Evropské unii a v Organizaci spojených národů. Recenzenti vašich textů mluví o tom, že v nich překračujete nejrůznější hranice, a vztahují to právě k vaší práci pro tyto nadnárodní instituce. Považujete jako spisovatelka zkušenost, kterou jste si odnesla z EU a OSN, za literárně zavazující? Cítíte nějakou povinnost mluvit o situaci lidí, s nimiž jste se setkala?

Necítím se zavázána ničím jiným než tím, co mě zrovna zaměstnává. Tak jako na všechny spisovatele, i na mě má samozřejmě hluboký vliv moje soukromá zkušenost. Takže ačkoli jsou všechny mé romány skutečně fikce – a v žádném případě autofikce –, přesto ano, výběr témat, postav, pozadí zápletky, to všechno přirozeně vychází z mé zkušenosti s mezinárodním prostředím. Všechny mé texty souvisejí s rozhodnutím odejít z OSN: abych ospravedlnila to, že trávím život psaním smyšlených příběhů, že žiji s fiktivními postavami ve své hlavě, místo abych se věnovala humanitární pomoci při té či oné katastrofě, musí mi vše, co píšu, připadat důležité. Je-li to důležité i pro další lidi, to mohou vědět jen oni, ale pro mě psaní není rozmar ani rozptýlení. Takže pokud cítím nějaký závazek, pak ten, že ve všech svých románech a esejích si musím klást závažné otázky.

Existují nějaké hranice či tabu, které ve svém psaní ctíte? Je něco, o čem zkrátka nemůžete psát?

S tabu spíše nepracuji. Aspoň ne vědomě. Myslím, že jedna z dobrých vlastností dánské kultury, v níž jsem vyrostla, je to, že tabu jsou zde od toho, aby byla prolomena. V Dánsku tabu vlastně nerespektujeme a je jen málo věcí, o kterých by se u nás nedalo psát, i co se týče dětí. Ale pochopitelně existují politické překážky. Politika, média, mafie, kapitál a další síly vždy vstupují do hry a postavit se jim přijde leckdy draho. Sama jsem se s tím potýkala poté, co jsem v roce 2018 publikovala esej, který poukazoval na zcela křivou prezentaci některých faktů týkajících se jedné velké dánské politické kauzy, jež zasáhla celý svět. Jenže tento příběh někteří vlivní lidé v mé zemi nechtěli slyšet a já jsem na sobě jejich reakci pocítila v takové míře, že jsem se musela na čas stáhnout a přemýšlet: je tato konkrétní „pravda“ natolik důležitá, abych kvůli ní ohrozila své ostatní psaní a potenciál ovlivnit další témata, jež považuji za důležitá? Můj závěr zněl: ne. Tohle nebylo téma, za které bych takříkajíc položila život. Takže ačkoli vím, že pravda je na mé straně a že historici se jednou odváží připojit k mému závěru, rozhodla jsem se kauzu dál nekomentovat. Nestojí mi za to, nechat se zatlouct do země komunikačními systémy a tiskem v Dánsku ani v jiných zemích, kde měla tato kauza zásadní dopad. Nestáhla jsem se ze zbabělosti, došlo mi, že nemá smysl pokračovat.

Existují jiné záležitosti, pro které bych se nechala rozcupovat na kousky.

Takže tabu ne, ale zvažování možného versus nemožného – to ano.

Někteří si možná všimnou, že zřídkakdy píšu o sexu. To ale nemá s tabu nic společného. Jde spíše o přesvědčení, že v knize by nemělo být nic, co není pro příběh nezbytně nutné. A sex si raději nechávám pro skutečný život, než abych ho odbývala ve slovech. Obvykle stačí jen náznak, aby čtenář získal dostatečný materiál pro svou představivost. Tím neříkám, že jednoho dne nenapíšu velmi erotickou a sexuálně explicitní knihu. Ale to by pak erotika musela být ústředním tématem daného příběhu.

Je tu ještě jedna věc, kterou bych nenazvala tabu, ale spíše hranicí, kterou jsem si vytyčila: a to nikdy nepsat nic, co by umožnilo ztotožnění reálné privátní osoby, ať už ji znám, nebo ne – včetně mě samotné. Částečně z přesvědčení, že pokud se příběh příliš blíží realitě, není možné dosáhnout dramaturgického oblouku, kterým se vyznačují skutečně velké filozofické romány. A navíc si myslím, že fikce o existujícím člověku může mít vliv na jeho reálný život, a v tom musíme být jako autoři velice opatrní. Nechci moralizovat, velké literární fikce byly napsány v těsném sepětí se skutečností, to platilo minimálně od Prousta po Thomase Manna.

Přesto se sama držím toho, že je možné, a dokonce žádoucí utkat se s vlastním talentem a psát takové příběhy, které jsou pravdivé na úrovni hlubšího poznání univerzálního lidství, aniž za sebou nechávají konkrétní oběti. Na druhé straně, kdo ví, jestli v roce 2024 tuto zásadu sama neporuším, protože v mém životě nastávají znepokojivé události, které musím podat tak, jak se skutečně staly, včetně nezbytných zmínek o činech druhých lidí. Zda z toho vzejdou memoáry, dokuromán nebo román, ukáže až čas.

Poznámky

1 Rozhovor proběhl dle přání Janne Teller korespondenčně; spisovatelka odpovídala na předem připravené otázky. Koncepce rozhovoru ani autorčiny odpovědi nebyly zpětně upravovány nad rámec nezbytných překladových modifikací. Název rozhovoru odkazuje k filmu Kdo je tady ředitel? (2006) dánského režiséra Larse von Triera. Říká se, že tento film je jedinou von Trierovou komedií. https://www.csfd.cz/film/222772-kdo-je-tady-reditel/prehled/

2 Rozhovor s Janne Teller v maďarském literárním online magazínu. https://hlo.hu/interview/interview_with_janne_teller.html

3 Román vyšel česky v překladu Markéty Klikové. https://www.pulchra.cz/p/nic/.

4 Oficiální stránky Janne Teller. https://janneteller.com

5 Glosa Janne Teller s názvem „Jsem evropská spisovatelka?“. https://pentransmissions.com/2016/06/16/am-i-a-european-writer/

6 Spisovatelka zde naráží na svou koncepci smyslu pro diskrétní kvalitu věcí („diskrete Qualität“) – píše: „[V Evropě] se nechlubíme (když máme své dny!), nepotřebujeme být největší, nejrychlejší nebo nejbohatší, hlavně se nepotřebujeme předvádět; milujeme výjimečnou krásu diskrétního a velikost této schopnosti spočívá v opravdové pozornosti vůči detailům, které lze vnímat pouze smysly a nelze o nich podat zprávu.“ Teller klade důraz na rozmanitost, k níž se může přihlásit kterýkoli nový Evropan, ať už pochází z kterékoli evropské nebo mimoevropské země. Smysl pro diskrétní tedy autorka chápe jako schopnost rozeznávat subtilní odlišnosti věcí a umění docenit jejich leckdy nezjevnou hodnotu a výjimečnost (slovo „diskrétní“ je odvozeno od latinského discretare – rozlišovat). Viz Teller, Janne: „EUROPA. Wer bist du? Wer möchtest du sein?“. In: Perlentaucher – Das Kulturmagazin, 2. 10. 2012. Janne Teller - EUROPA. Wer bist du? Wer möchtest du sein? - Literarischer Rettungsschirm für Europa - Perlentaucher

7 Garton Ash, Timothy: Evropa, náš domov: Od vylodění v Normandii po válku na Ukrajině. Přeložila Veronika Maxová. Praha: Prostor, 2023. https://eprostor.com/kniha/evropa-muj-domov

8 Viz poznámka 2.

9 Zkratka WASP označuje White Anglo-Saxon Protestants – bílé anglosaské protestanty, tj. obyvatele severovýchodních států USA, kteří patří k bohatým vrstvám. Slovo „white“ bývá také zaměňováno za „wealthy“, tedy majetný.

10 Překlad eseje „Mezi Dobrem a Zlem. Jak důležitý je imperativ ,poznej sebe sama‘?“ i odkaz na jeho původní anglické znění najdete v tomto čísle na stranách XX–XX.

11 Tamtéž.

12 Román zatím vyšel dánsky (původní název lze doslovně přeložit jako Kdyby na Severu vypukla válka), německy a anglicky. WAR, WHAT IF IT WERE HERE? - Janne Teller.

13 Původní název zní Kattens tramp. Kniha vyšla také v německém překladu pod názvem Europa. Alles, was dir fehlt (Evropa: Vše, o co přicházíš).