Organely nebytí

Organely srší, kmitají a kvapí, dnem i nocí, bez ustání. Žene je kofein, kokain i sertralin. Nemohou zastavit. Musí se řádně činit, aby mohly růst. Z nekonečnosti feedu bobtnají a rozpínají se, aniž rupnou. Už zpřetrhaly pletiva, která je vázala v orgány. A samotné orgány už dávno vyhřezly z tělesných schránek – zůstaly osamoceny, bez těl. Všemu navzdory se organely stále drží toho svého: nekecáme, makáme! Jenomže teď makají napříč konturami, mimo svá někdejší těla – rozplizle, přesyceně, a přesto nenasytně. Hranice překračují, trhají, bortí i sviští prostorem mezi celky. A co víc, některé z nich dokonce opět srůstají v nové soustavy, žel tentokrát v hladové tumory. Jsou však tyto nádory nutně zhoubné?

Neúnavně bojovat na několika frontách současně, všude v remíze

Víření a šum organel vyvolává otázku – jak se z nás stala těla bez těl? Odpověď se zdá znít právě v tom šumu: roztrhnutím, rozprostraněním. Tomu přitakává i Fredric Jameson, neboť podle něj nezažívá subjekt v postmoderně odcizení, nýbrž fragmentaci, roztříštění na kousky.¹ Rozmělníš tedy výbuchem tebetvořící materii na myriádu slizkých organel. Odevzdaně své organely vyplivneš a necháš jimi prostoupit vše vůkol. Co jiného taky zbývá nám postmoderním? Pulverizace a pak na vandr. Tvé tělo tvořily buňky, přičemž ty zase disponovaly organelami. Součinnost organel umožňovala buňce přetrvat. Organely se tedy vázaly k celku a na způsob autopoiesis jej dotvářely i vytvářely. Při rozpadu těla se však organely vymrští do prostoru, čímž překvapivě nezaniknou, nýbrž hbitě a přičinlivě opět začnou pracovat na spájení nových celků. V nich se tedy zase těsně přisají na dění, znovu se stanou součástkami určitých komplexů a neúnavně je poženou dál vstříc nejasnému cíli. O jaké celky pak jde? Po novém semknutí zmutované, rozbujelé a zbytnělé. Vyrostla z nich těla bez těl. Ocelová včela, co pozřela svět. Organelami poháněné novocelky totiž rostou pro růst samotný, cíl jejich rozvoje je naprosto irelevantní. „Ano, víc“ se jeví být organelám vším, jiné poselství snad ani nenesou.

Prasknutí tebe = průmět tebe = rozkouskování tvého těla emanujícího mysl na žmolky. Jednou z možných cest je projít naostřenými vlákny sítě, kterou nespřádá Ariadna ze své nitě. Osminohý zde vyklidil pole dvojnožci s dvěma noži – sociomyl? Rozřežu tě. Rozdávej sebe sama, a to kousíček po kousíčku. Jako když ukrajuje! Proteč coby slza oky všelidské, a přece antropoprosté sítě. Kotvící tělo figurující jako svorník se postupně vytrácí ve prospěch rozmělňování. Od tohoto procesu odvislé žmolky organel se souběžně dostávají do nových situací, kontextů i celků. Tyto žmolky zaplňují předtím prázdný prostor čekající zdánlivě právě na ně – jako ideální matrice, do níž se mohly vlít a pak prorazit její hranice vstříc bezuzdnému kypění. Žijí, aby mohly růst. Žijí, aby mohly jíst. Není pro ně podstatné, jestli rostou tvým tělem nebo vně. Současnost se pak jeví jako hladový tumor prorostlých nepodstatností. Mem. Dogecoin. Smysl života podle ChatGPT. Tinder. Investiční byt. Negotium. To všechno skomírá hlady, a proto taky neustále žere. Touží být větší. Rozštěpit jádra, přežvýkat hranice, vypliznout se z orgánů. Logika rakoviny. Logika scuků kráčejích skrz těla.

Organely se odtělesnily. Teď makají na volné noze, na vlastní triko. Ryze dobová věc. Jestli ropa je krví planety, jak si v Cyklonopedii hraje Reza Negarestani (2008)², pak Gaia nejen že krvácí, ale přímo přetéká do vnějších strupů. Pod nimi nejsou léze, ale právě tumory. Vředy průmyslů (včetně těch kulturních). Co bylo uvnitř, vyteklo ven. Co vyteklo ven, zpětně vrůstá dovnitř. Teď už však jako odcizenec, mutant nebo invazní druh. Ať hyper- nebo post-, doba nepochybně trpí nemocí z ozáření. Oslňující tok energie zažehl dosud netušené možnosti rozpínání. Tentýž proud ale trhá a rozbíjí pletiva, vazby i orientační body. A právě rozpínání beze směru a cíle z nových celků vytváří rakovinná bujení. Růst ke smrti, růst k nebytí. Tam se žene rakovinná organela. Samozřejmě, některé nádory působí zhoubně, jiné nezhoubně. Lze se s nimi možná ještě revitalizovat v tělesných konturách. Přetrvává buněčná obnova. Kreativní destrukce tvořivě rozbíjí kreativní destrukci, aby oddálila skon. Móda střídá módu, průmysl za průmyslem, lukrativní obor nahrazuje lukrativní obor. Jde nutně o inovace? Kdo ví. Každá kreativní destrukce zbaví tělo odumírajících vředů, aby živé mohlo ucpat trhliny. Ale možná právě tam, zrovna tam, někde uprostřed – trhlina těla, větší než ty předchozí! Ani kreativní destrukce není nekonečná. S dostatečnou dávkou sievertů náš fénix jednou definitivně potratí. Zazvonil zvonec, nastal dojezd. V dálce slyším ticho nebytí. A to všechno právě proto, že naše doba přetekla v jeden velký hype(R). Opusťte post(y)! Tenhle Schum³ teď patří entropii. Nevyhasl, ale právě proto shořel. Otesánek s bezedným hrnečkem je možná tím nejspokojenějším Otesánkem ze všech. Pořádná žranice, bájo, mňam! Tak proč si hyzdit čelo vráskami? Přísun jak na běžícím páse, ještě by si z toho sebezpytu jeden nohy zamotal. A tak baští, pokrm za pokrmem, produkt za produktem, inovaci za inovací. Čím plnější břicho, tím hladovější. A s hladem se nevyjednává, ten je třeba vymýtit.

Jenže i sebepružnější panděro jednou praskne. Otesánkovi chybí nezlomná výdrž organel. Bezedné jsou možná tak naše hrníčky, jejichž feedy se zdají být prosty konců. Otesánek však má kam spadnout. Jednou se proscrolluje až na dno. A pak praskají žaludky, vyhřezávají orgány, vyvazují se organely. Ty se sebezpytu nebojí (ostatně nemají nohy). Ale zastavit je se jeví jako ještě nemožnější než zastavit Otesánka. Neexistují totiž k ničemu jinému, než aby měnily energii na výkon. „Nekecáme, makáme! Zvládneme udělat třicet pod třicet!“ Rostou jako Otesánek, necpou se o nic míň. Jenže Otesánka to ještě těšilo. Viděl v tom smysl. Organela k prozumenství, tedy k produkování i konzumování v jednom, cíl nepotřebuje. Nemusí toužit. Stačí jí makat a žrát.

Staré se rozpadá, scukem vzniká nové. Vše je prodchnuto sítěmi. Roztroušená pozornost. Neúnavně bojovat na několika frontách současně, všude v remíze. Zkrátka jen nekonečně živit boj, neboť ten sám je výhrou. Získat energii, investovat energii, získat energii, investovat energii… Simultaneita procesů. Stejně jako chameleon vnímat dvě věci souběžně a v mozku je neslučovat. Tamhle stejně blízko jako tady, protože ve zdánlivých hranicích obojího se něco děje teď. A nebylo teď už předtím? Anebo ještě bude? Svedeme nejen ztratit hlavu, ale rovněž i patu. Svůj bezešvý komplet tím skrznaskrz rozbouráme, trosky pak zůstanou pro stavbu jiných morfujících celků. Multitasking, mycelium. Georgese Didi-Hubermana fascinovala fotografie strašilky v teráriu plném všelikých větviček a tlejícího listí. Kde končí a začíná toto zvíře? Didi-Huberman v odpověď emfaticky vzkřikne: Vše je strašilka!!⁴ Prostor prosycují shluky organel. Atomizace, hypertrofie. Kdybych mohl, tak se rozdám, opravdu. Jsou tedy organely nyní parazitní? Spíše jaksi naoko mutualistické, tj. kladně symbiotické – ty mi podáš pomocnou ruku, já ji přiložím k dílu. Rády spolupracují, rády dupou na plyn. Nikdy nikomu nepatřily, to spíš těla patřila jim.

Zkrátka takto: těla bez těl = scuklé organely bez těla. Házení sebou ode zdi ke zdi, slepé tápání. Metodologie?? Patologie!! Slinotok vyústil v potok: bezpočet lepkavých pramenů z dvojice rozšklebených chřtánů se slil vjedno a utvořil tak divoké peřeje. Koryto prýští, prská organely, ale není příliš jasné, kam proud teče. Kakofonie a disonance místo harmonie s melodií. Nemá pak smysl snažit se držet prst na tepu doby, nýbrž sevřenou pěst vrazit do jejích útrob a nahmátnout, co zde dlí skryto uprostřed vírů pod povrchem, co se smáčí v tamním beztělí. Uchopme nůž, ztraťme hlas. Tak si sáhni, zašátrej si – a najednou… prázdno! Zeitgeist byl vyghostován. Duch doby z toho všeho radši vypustil duši. Zůstalo patrně jen jedno velké nic, tedy vakuum vyplňující prostor mezi shluky organel. Kolaborace namísto kooperace. Vody víří radiací. Ozvěna okolního ticha ohlušuje. Je přímo hrobové, šumí v něm nebytí.

Organely bez těl jsou jako tělo bez ducha

Artaud měl jedno krásné oxymóron – „kultura vlastní našemu nervovému systému“⁵. Vykostit na minulost upomínající tělo. Profouknout páteř a hrát na ni jako na píšťalu. Mícha se na způsob ektoplazmy záhadně větví prostorem. Opouští své někdejší útočiště a spřádá se do roztodivných útvarů, vstupuje do nových spojení. Kultura nervového systému při této migraci zkrátka dává vale, vole. Kdo ještě se jí dříve zabýval? Jean Dubuffet, který měl rád bufet. A bufet neměl rád ani tak kvůli svému jménu, ale prostě proto, že expanzivně tvořil a čmáral jako taková malá pilná organelka. Nicméně Dubuffet všechny své organely pochopitelně nerozdal, v minulém století tak těžko mohl učinit. Zůstal Otesánkem – tesal, maloval, halekal, a to zřejmě s velkou chutí! My všichni digitální přesycenci se nacházíme v situaci o poznání prekérnější. Od samého čmárání po vizitkách a reklamních letácích máme kručící pupíky pokryté striemi. Uroboros jako sebepožírající h(l)ad. Cpeme se syrovým uměním, nikoli surovým. 

A není v tom paradox? Pokud se nám organely rozutekly či jsme je sami rozdali do pléna, jsme to vůbec ještě my? Možná. Nejsme už Otesánkem, nejsme ale ani organelami ve stavu úplné roztříštěnosti. Zatím přebýváme jako těla bez těl, i kdyby plná nádorů a v rozkladu. Ostatně při nemoci z ozáření k rozpadu dochází postupně. Ale ztratili jsme ducha. Z těla doby zbyla jen tlející zombie. Její duch se odebral do věčných lovišť. To ovšem taky znamená, že ještě skutečně nezmizel. Somatický problém ústí v problém spiritualistický. A tak neuroticky pořádáme spiritistické seance, při nichž zoufale vyvoláváme ducha doby. Úspěšně? No nevím, vyvolávání duchů beztak smrdí retrofuturismem. Duch doby se vyvolat nedá, toho je třeba pečlivě hledat. Oproti jiným duchům se totiž liší tím, že žije skrz právě teď. A duch teď přece nemůže být znám už z předtím. Pokud víme, jakého ducha vyvolat, patrně nepotkáme ducha doby. Po takovém setkání je nutno pátrat, ideálně poslepu. Duch doby nemůže jinak než být překvapením.

Tak co? Zatím nic. Neukvapujme se. Beztak ten nedu(c)h sedí někde v kryptě (nebo v kryptu?). Dejte si pauzu, možná je třeba ho rozlousknout jako šifru. Stále nic? Duchové se prý bojí poruch pozornosti. I naděje sedmdesátkových schizofreniků⁶ už údajně splaskly. Pokračujeme, i kdyby jen ze setrvačnosti. Dokud máme co jíst, tak nekecáme, makáme! Nic nekončí, jedeme dál. Negativní entropii dělá především pořádná hostina. I kdyby byla pohřební. A možná právě proto, že je pohřební. Kde jinde by se měli ti duchové skrývat? Vykopávat hroby a nic v nich nenacházet. Hlavně neustávat! Když už nic jiného, porostou aspoň ty prázdné jámy pod našima rukama. I dno se dá prokopat. Sisyfos nevalí kámen, válí se smíchy!

Jen jestli právě vykopaná prázdná jáma není nové paraDIGma a současně i místo, kde bychom měli hledat. Dno prokopeš, tím prohloubíš díru a umocníš tak prázdnotu, která ji coby pojem i prostor vyplňuje. Dobová těla se nám ztrácejí před očima, tedy by bylo žádoucí najít alespoň ducha doby. Kde ale hledat, když v díře pod náhrobkem nadepsaném „hic et nunc“ je jen námi vytvořené prázdno a beztělí? Na dno jámy sice ještě dohlédnu, ale žádnou mrtvolu doby, šik a trendy kadáver, tam nevidím. Vykrádání hrobů nepomáhá. Stará těla zetlela, hladové organely jejich duchy přežvýkaly. ParaDIGma zůstalo poněkud vyprázdněno. Neměli bychom tedy toho esenciálního ducha doby hledat především v samotných tělech bez těl nás, dobových sirotků, kteří dobu tvoříme? Ona determinuje nás, stejně jako my ji.⁷ Dá se tedy v těch zmutovaných zombie, které zbyly z našich těl, dokopat oduševnění?

Asi by tedy bylo vhodné poohlédnout se alespoň na krátký okamžik po našich rozutečených organelách. Jakých rozměrů ve své rozbujelosti nabyly? Kde všude je jim konec? Jisté je, že shluky organel přinejmenším zaplňují ono prázdno. Sviští skrze rozevláté zbytky těl a rojí se ve vylidněných prostorách, neb na své cestě po ztrátě vazby subjekty hledají nové domovy. A možná jsou právě v tomto osídlení zárodky znovunavázaných orgánů, meziorgánových pojiv a nakonec i těch rozpadajících se těl, která opět povstanou a složí se dohromady. Teď už ale mimo hroby a daleko od strašilek. Smysl vzniká nikoli vyvoláním nebo vzkříšením, ale zrozením. Zrozené neroste rozplizle pro růst samotný, nýbrž s cílem dorůst do sebe sama, do smysluplného celku. A to platí pro zrozená těla i pro zplozené duchy doby. Jen zrozením se dá znovu oduševnět a entropii uložit ke spánku.⁸ Mutovat tedy lze nejen v rakovinu, ale i zpátky k sobě samému – obě formy přebývají, vzmáhají se, ale pouze jedna buduje smysl, ta druhá chce jen pozřít. Bytí navzdory, prožere se k nebytí.

Zpytovat se ke smyslu v záplavě neklidu

Bernd Giesen⁹ tvrdí, že motorem vznikání nových významů je prostor mezi stávajícími významy. Všechny ty nejistoty, nejednoznačnosti a nesmyslnosti, které touží po překlenutí. Tedy nový smysl se může zrodit jen z léze, transmutací tlení v hnojivo. Netřeba víc než trocha ticha a klidu. V tom ale vězí jádro pudla. Ať už mluvíme o nemrtvé společnosti, nebo o nás samých roztříštěných v bující organely beze smyslu a cíle, charakteristický je zásadní neklid. Pokud celý můj horizont vyplňuje bzukot a šum, existuje ještě vůbec nějaká mezera? Kdo by pak měl čas hledat nové významy? V ducha postrádajícím (ne)bytí osiřelé organely netřeba zastavovat, a tedy interpretovat. Netřeba vynalézat. Nové duchy netřeba rodit. Hlavní je neutichat a zajistit si dostatek paliva. K tomu stačí jen znovu přežvýkat zbytky stávajícího. A proto ty seance k vyplnění prázdna, obdoba feedu. Hladu a tichu zamáváme, s plnými bříšky netřeba náhodných setkání. Stačí nám pouhé spektry. Duch doby, produchovnělé tělo, chce odpočívat v pokoji. Jeho nalezení vyžaduje sebezpyt, ticho a klid. Ale těžko hledat něco, co je v přebujelém biotopu definováno deficitem.

Představme si na moment, že bychom vystoupili z dennodenního tahu, překonali všední nanicovatost. Samota, ticho a klid. Hermeticky uzavřený poklop oproštěný od bzukotu, jakoby jej všechen vysála vakuová pumpa. „[P]od skleněným poklopem vakuové pumpy, pod nímž klokotá krev nebezpečným varem, i hlas prázdna, ačli sem vniká, přemáhaje fyzické zákony, se rozrůstá v děj, který medúzovitými svými chapadly svírá tisíceré skutečnosti, rdouse je, sotva vzaly na sebe slizký, měnlivý, přece však reálný tvar, podobny amébám. A stává se, že chorobný ten hlas-děj rozmočí se šerednou partenogenezí v celý les jakoby splývajících a se obtáčejících chaluh, v němž nakonec zbloudí a zanikne i existence samotářova.“¹⁰ Hrůzyplné i utopické současně. Pod vakuovou pumpou to osamocením kvete a nelení. Nic nevyhřezne, vše obepíná neprodyšnost a kde nic tu nic. V samotě spočívá klid nalézat, vazbit, tvořit – zrodit nápad, ducha i tělo. 

Ale co druhá část citátu? Někdo zkrátka prázdno zaplňuje, jiný zase rozvírá. Kdo volí to druhé, má to domů daleko. Sáhnu-li poprvé pro prvé, mám pro krach uděláno. Domov ale nedaleko. Intersubjektivní prostor v prvé řadě vře potencialitami. Jelikož jím neslyšně sviští a drnčí organely, na úrovni latence v něm coby příslib klíčí novosti. Ale současně v něm často jedna putující organela zaškobrtne o jinou, čímž se vychýlí a znenáhla směřuje vstříc zase novému celku. Tento idealistický scénář vznikání boří nemoc z ozáření radiační současnosti. Najeté organely kmitají od jednoho celku k druhému, aniž by jen jednomu umožnily dorůst k sobě samému. A tím právě vzniká chaotický les chaluh, ve kterém nakonec i samotář zabloudí. Svištění a drnčení přetrhlo jeho sebezpyt, aniž sám k sobě našel cestu. V zoufalé snaze vrátit se na cestu sahá právě k duchařským seancím – zas a znovu, aniž se prokopal k paraDIGmatu. Dochází k přesycení, rozevření prázdna. Bloudíme sami od sebe. A když nejsem sám sebou ani sám se sebou, pak teprve skutečně osiřím.

Organely v tahu přišly o sílu odstupu. Něco nového právě zaniká ve všední nanicovatosti. Organely pracují, ženou, tvoří – a to snad ještě víc než kdykoli dřív. Ale žádné tělo už je nedrží! Tak kampak by směřovaly? Problém to býval možná složitý: == BÝT | != BÝT ? Zbloudilci dneška ale mají jednoduchou odpověď! Vlastně ani jedno… nebo třeba obojí. Všechno, pořád, ale každou chvíli jinde. V tom tkví stagflace dnešního bytí. Smysl, význam nebo směr se rozpouštějí v čisté mnohosti nepodstatností. Všeho přibývá, ale vlastně to nikam nevede. Shluky organel sice zavdávají zárodky smyslu, ale těch zárodků je už tolik, že vytvořily bludný lesokruh. Žádný skutečně nedospěje, protože ho cesta k sobě samému zavede na scestí. Každá z cest k sobě je čím dál tím prošpikovanější odbočkami, takže se v záplavě směrů dočista ztrácí. Zárodků smyslu (útržků těl, záchvěvů duchů, houstnoucích vazbení) bují stále více, ale vlastně všechny stagnují. Je jich tolik, že nemají prostor se rozvinout. Čím víc toho máme (jak na talíři, tak na párku), tím méně jsme.¹¹ Cítíš ten rigor mortis? Rozkročeným mezi hroby se těžko kráčí, natož aby se sami sebe ptali, „kam kráčíš“? „Kam kráčím? To brečíš na špatném hrobě. Nikam – hlavně ať utíkám,“ kasají se závodníci na běžících pásech.

Nicméně v zárodcích smyslu lze možná spatřovat určitý optimismus, neboť všežravý a bezohledný růst organel jde zřejmě usměrnit tak, aby vedl k plnému smyslu, znovuzrození těla a setkání s duchem doby, který celé to bujení oduševní. Nenechte se však mýlit. Na to jsou naše organely moc rozjeté. Žijí jako perfektní kalkulačky. Jak zní v nekonečné smyčce More Data od Negativland¹², „we need more data to get more data to get more… data“. Čím víc makáš, tím víc můžeš jíst, čím víc jíš, tím víc rosteš, čím víc rosteš, tím víc můžeš makat, tím víc můžeš jíst, tím víc můžeš růst. Jednoduchá kalkulace. A o čem jiném by to vlastně vůbec mohlo být? Jak naznačuje Connell Vaughan¹³, současná kultura je kulturou nekonečné klasifikace, srovnávání, diskrétnění. Get more data to get more data to get more data… Pořádná makačka, ale díky tomu přežvýkáme vše. A jsme už tak velcí, že mostů mezi shluky vlastně ani netřeba. Svištíme logikou organel jako motory bez cest. Nejsem dva, jeden ani mnozí, ale šum, hemžení a bujení. A proto jsme bez děr. Přemostění skrz vynalézání významů pozbyla smyslu. Kakofonie rakoviny je perfektně rozpínavá, mezi sebou perfektně propustná. Na co mosty, když do sebe pozřeš celý svět! Organelám stačí, že jsou, jedí a jedou. Anebo možná už vlastně ani nejsou. Pokud jsou jenom proto, že jedí a jedou, co bude, až dojedí a dojedou? Dobudou. A jestliže všechno prorostou jako hladová rakovina, pak dobudou nic, dobudou nebytí. Proto jsou organely rostoucí za kontury těl vlastně organelami nebytí.

Epilog

Končíme tedy tam, kde jsme začali? Energií nabité organely trhající tělo se zvrhly v rakovinné bujení. Ale změna v té záplavě písmen (a mezer mezi nimi!) přece jen nastala. Cesta k nebytí není předem daná, i když tam možná směřujeme. V záplavě zárodků se ztrácí cesta k sobě samému, respektive k vlastnímu oduševnění, a tedy k usměrnění růstu ve smysluplný a nezhoubný celek. Ovšem ve všudypřítomném bujení zárodky smyslu přece jen najdeme. Smysluplné vazbení lze zažehnout a nechat v sobě rozhořet, až dospěje ke zažehnutí zrodu nového těla. K tomu je ale nezbytné vymanit se z každodenního shonu. V sebezpytném tichu zdá se spočívat naděje. Naděje, že vakuová pumpa vysaje bzukot, utiší šum a nechá duchaplnosti prostor. Nalézt ducha můžeme jen ve stavu hermetické uzavřenosti, ve stavu soustředění, když nejsme roztěkaní a uřícení. Proto přehlušme dezorientující a přesycující kakofonii. Teprve pak může duch vést růst k něčemu, ne k přesycení se do nebytí. Protože jen nalezení ducha – a to tedy ducha doby, který překračuje směřování vázané pouze na jeden subjekt – dá růstu cíl a smysl. Tím sesbíráme rozuteklé organely nebytí. Naděje spočívá v překlenutí neklidu, ve zpytu ke smyslu. Hluk je univerzální odpověď, avšak v tichu tkví potenciál pro vznik nových otázek.

¹Jameson, Fredric: Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu. Přel. Olga Sixtová a Josef Šebek. Praha: Rybka Publishers 2016, s. 39.

²Negarestani, Reza: Cyclonopedia: Complicity with Anonymous Materials. Melbourne: Re.Press, 2008.

³Schumpeter, Josef Alois: Capitalism, Socialism, and Democracy. New York: Harper & Brothers, 1942.

⁴Váša, Ondřej: „Vivárium v pařížské Botanické zahradě“. Iluminace 21, č. 1, 2009, s. 129–130

⁵Artaud, Antonin: Divadlo a jeho dvojenec. Přel. Jan Kopecký a Ladislav Šerý. Praha: Herrmann a synové, 1994, s. 10.

⁶Deleuze, Gilles – Guattari, Félix: Tisíc plošin. Praha: Herrmann & synové, 2011.

⁷K vtělenému pojetí esence viz Deleuze, Gilles: Spinoza: praktická filosofie. Přel. Martin Vrabec. Praha: OIKOYMENH, 2016, s. 55.

⁸Stiegler, Bernard: The Neganthropocene. London: Open Humanities Press, 2018.

⁹Giesen, Bernhard: „Inbetweenness and Ambivalence“. In: Alexander, Jeffrey C. – Jacobs, Ronald N. –Smith, Philip: The Oxford Handbook of Cultural Sociology. Oxford: Oxford University Press, 2011, s. 788–804.

¹⁰Weiner, Richard: Škleb. Praha: Argo, 1993, s. 65.

¹¹Fromm, Erich: Mít, nebo být? Praha: Portál, 2020.

¹²Negativland. Negativland – More Data. In: Youtube [online]. 22. 4. 2019 [cit. 2024-02-28]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=sTWD0j4tec4. Kanál NegativlandVideo.

¹³Vaughan, Colin: „Pokémon UNÉSGO: Grammatization, Gamification and Listification in Contemporary Culture“. In: Fitzpatrick, Noel – O’Dwyer, Néill – O’Hara, Michael (eds.). Aesthetics, Digital Studies and Bernard Stiegler. New York: Bloomsbury, 2021, s. 105–122.