Škola rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace

Společné prožívání a kolektivní sdílení skrývá neskutečnou sílu a možnosti porozumění si. Ani toto číslo CEDITu by nevzniklo bez kolektivního sdílení během workshopů otevřené redakce. Pro přiblížení této praxe jsme požádaly tým Školy rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace, edukativního formátu Institutu úzkosti, o ukázku programu, který jsme obě absolvovaly. Po úvodu a otázkách, na které zaznívají odpovědi z pléna účastnictva, následuje několik aktivit inspirovaných mimolidskými organismy. V rámci školy toto cvičení probíhalo v menších skupinkách na jednom z ochozů Malé dvorany Národní galerie jako nástroj zkoumání instituce. Zatímco se skupinky vtělovaly do chobotnice, mycelia nebo tetry pruhované, z jiných pater toto hravé zkoumání mohlo pozorovat návštěvnictvo galerie. Krom kolektivního zkoumání tak docházelo i k narušování statu quo a vnesení živého tvoření do instituce, jejímž úkolem je chránit, tedy konzervovat, sbírky budoucím generacím.

Škola imaginace funguje jako cyklus setkání umožňujících ohledávání limitů naší představivosti, které navracejí práci se smysly a emocemi do centra naší pozornosti a procesu učení. Společně hledáme cesty, jak aktivovat smysly a rozvíjet imaginaci v kontextu práce s komplexními tématy. Imaginaci nevnímáme jako únik z reality, nýbrž jako způsob, jak jí čelit. 

Jaké to je poznávat prostředí a sebe navzájem mimo naše zautomatizované návyky? Jaký kreativní potenciál se uvolňuje na hranici naší komfortní zóny? 

• „Je to rozšiřování povědomí o tom, co je možné. V našich zajetých kolejích je těžké vystoupit z každodennosti a rozjet se jiným směrem. Učíme se jako tatínek Alenky v říši divů uvěřit deseti neuvěřitelným divům před snídaní.“ Žofie
• „Z počátku strašidelný. Vstupuju do rizika, nezvyklé situace, která bývá rámovaná návyky. Nabízí to ale možnost nahlédnout věc z jiného nečekaného bodu, což může být klíč k otevření nebo přeskládání kostiček ve mně.“ Kačka
• „Divné, ale obohacující; postupně si zvykám, pronikám, je to očistné. Musím vědět, že z toho můžu ven. Jinak je to spíš záslepka kreativního proudění.“ Terkognito

Proč narušovat fasády našich pečlivě vybudovaných identit? A jak umožnit sobě i druhým fungovat alespoň dočasně mimo ně? Jaké masky nosíme, protože to naše okolí očekává, a jaké masky nebo vrstvy čekají pod povrchem? 

• „Osvobození. Umožňujeme si to odstupem, zpomalením, vnímáním a soucitem. Vrstvy je důležité poznávat a vnímat je.“ Žofie
• „Za mě osobně je to o citlivosti, o odvaze k citlivosti. Uvědomit si, že každá drobnost sedí v určitém kontextu a i malý vjem, který díky citlivosti zaznamenám, mi může lépe pomoci pochopit sebe, okolí, druhé a celkovou vzájemnou provázanost. V citlivosti vidím tu upřímnost shození masky.“ Kačka
• „Protože fasáda není jen fasádou. Vždy je součástí celku, méně či více prorostlou. Tím spíš je záhodno z ní kousek odškrábat, někde trochu víc, hloubš, rozlít do škrábanců barvu. Změna fasády pronikne i do základů konstrukce. Nebo alespoň do dalších fasád, na které už soukromá historie zapomněla.“ Terkognito

Do jaké míry opakujeme sama sebe a jak se nám daří otevírat nové prostory? Co nás konzervuje a co nás aktivuje? Jaká je role institucí v procesu normování a oživování? Jak probudit tělo a jeho smyslové kanály – jak tělo znovu zapojit? Jaké to je vidět vlastní dech, jaké to je o něj pečovat

• „Otevírání nových prostor se děje skrz experiment. Je důležité mít pevnou základnu a pociťovat bezpečí a pak jsme připravenx na zaktivování a otevření prostor. Znovunapojení je probuzení a oživení.“ Žofie
• „Konzervuje nás strach z nepřijetí. Instituce jako entity s velkým dosahem by měly pomáhat vytvářet bezpečné prostory pro diverzitu a citlivost a vřelost. Je také důležité vidět svůj dech v kontextu ostatních dechů.“ Kačka
• „Často konzervuje to, co dříve aktivovalo. Instituce vždy přichází s křížkem po funuse. Odtržení, rozcuckování – jen tenhle cucek má hodnotu, ten vystav a opečovávej, ostatní zahoď! Nejde to? Tak je ukryj co nejhloubš. Možná začnou hnít. Ale než se hniloba stačí rozšířit, už budeš sám shnilej.“ Terkognito

Co nám mohou prozradit mimolidské organismy o (dis)funkčnosti systémů a společenství našeho světa a v čem se od nich můžeme učit? Jaké (jiné) modely vztahování se, komunikace, spolupráce, spolubytí nám ukazují? Jak by vypadala organizace, která by přejala některé aspekty fungování těchto organismů? 

UČENÍ SE OD MIMOLIDSKÝCH ORGANISMŮ

Zkusíme se inspirovat v mimolidském světě a podívat se na jiné organismy – zvířata, rostliny, houby – a jejich mody fungování se záměrem učit se, co nám umožňuje vyvázat se z obvyklého nastavení našich smyslů. 

Pokud se tomuto smyslovému zkoumání věnujeme ve skupině, utlumme verbální komunikaci a testujme jiné možnosti napojování se a dorozumívání. Ladit se na jednotlivé organismy můžeme i sami*y pro sebe. 

Zkusme si, jak konkrétní organismus funguje: můžeme se naladit na jednotlivé organismy nebo jejich části, zkoumejme jejich komunikační strategie, speciálně vyvinuté smyslové vnímání, specifické aspekty tělesné dispozice a pohybu těla. 

Zkoumání se věnujme, dokud nás bude bavit. Pozorujme, jak v nás zkušenost doznívá. Ve skupině své dojmy můžeme sdílet a tím zesílit.

CHOBOTNICE

Chobotnice je jediný tvor, který má část mozku (přesněji jeho tři čtvrtiny) umístěnou ve svých (osmi) pažích. Bez centrálního nervového systému každá paže „myslí“ i „cítí“ okolní svět s naprostou autonomií, a přesto je každá paže součástí chobotnice. 

Představme si nyní instituci složenou výhradně z dobře fungujících částí jiných institucí – zvláštní novou formu urbanismu, která má podobu gigantického muzea. Jednotlivé části fungují jako samostatné jednotky, současně jsou součástí kolektivního těla, které může paralelně jednat, reagovat, spojovat se, cítit. Není tu žádná hlava, která by vysílala informace, přesto je tělo chobotnice schopno řešit složité logické úlohy, lovit kořist, snít. 

Cvičení: Zkuste se v rámci vaší skupiny stát tělem chobotnice, přičemž každá*ý z vás se stává jednou z jeho částí/paží, které myslí i cítí autonomně, ale současně si uvědomují svou provázanost se zbytkem těla. Jak by vaše chování, pohyb, ladění se vypadalo, aniž byste používaly slova? 

TETRA PRUHOVANÁ

Tetra pruhovaná je drobná rybka, která ztratila postupem času zrak, protože žije ve vodách zatopených mexických jeskyní, a tedy ve tmě. Na světě žije asi osmdesát druhů těchto slepých jeskynních ryb. Slepé tetry si vyvinuly určité zvláštnosti. Reagují velice citlivě na vibrace ve vodě. Ve tmě spletitých jeskynních chodeb se tak pohybují s překvapivou jistotou – nikdy například nenarazí do skalní stěny. Jejich vnitřní navigační systém je zcela unikátní a nemá v přírodě obdoby. Tetra nasaje vodu do tlamy a vzápětí ji prudce vypudí žábrami. Pokud se tetra blíží k přepážce, proud vody do ní narazí a ryba zaznamená vzniklé vlnění. V neznámém prostředí nasává tetra vodu čtyřikrát častěji než v prostředí, které zná. Když se blíží k velké překážce, na intenzitě ještě přidá. Využívá tak jakousi vlastní vodní obdobu radaru. Při svém pohybu přitom tetry neustále plavou v kruzích, a to proti směru hodinových ručiček.

Cvičení: Zavřete oči. Vydejte se jako hejno prostorem. Pohybujte se v prostoru ve skupině proti směru hodinových ručiček. Střídejte tempo, laďte se vzájemně na sebe tak, abyste docílily*i jednotného rytmu. Když někdo zpomalí nebo zrychlí, ostatní se jí nebo mu snaží okamžitě přizpůsobit, aby hejno působilo jednotně. Snažte se beze slov vytvořit si vlastní skupinový radar – signály, kterými se varujete, pokud se blížíte ke stěně nebo k nějakému předmětu. 

MYCELIUM

Jedním ze způsobů, jakým většina těl (lidé, zvířata, rostliny, bakterie a houby) prožívá svět, je pohyb. Podle toho, jakým způsobem se pohybujeme ve světě, vznikají různá těla v celé šíři tvarů a forem. Některá jsou dlouhá, jiná krátká, některá robustní, jiná tenká. Některá jsou tak malá, že je ani nevidíme. Podhoubí (nebo také mycelium) je jedno takové „tělo“. Je tvořeno soustavou navzájem propletených vláken a žije hlavně pod zemí. Jeho tvar se tvoří podle toho, jak a kde roste, neurčuje ho druh houby. Mycelium dává dobrý pozor na to, co se děje kolem něj, a podle toho roste určitým směrem. Prorůstá k různým místům a k těm, která je obývají, anebo naopak od nich. Každé podhoubí má tak úplně jiný tvar. Ve srovnání s různými tvary mycelia vypadají lidská těla dost jednotvárně. I když jsou si naše vnější tvary hodně podobné, zkušenost každého lidského těla, to, jaké to je být jedinečným člověkem, je velmi různorodá a odlišná. Podoba našeho těla i náš vnitřní svět závisí na tom, v jakém prostředí vyrůstáme. Pohyb a prostor dělá každé lidské tělo jedinečným.

Budeme se učit z vnímavosti podhoubí vůči tomu, co ho obklopuje. Budeme si představovat, že jsme houbová hyfa – podzemní kořenové vlákno, ze kterého se skládá podhoubí. Tak jako hyfa se budeme snažit pohybovat velmi, velmi pomalu a vydávat se do různých směrů. 

Cvičení: Jdi tak pomalu, jak jen dokážeš. Nejdřív došlápni patou na zem a pak pomalu přenášej váhu podél vnější hrany chodidla směrem k malíčku a odtud k palci. Teprve až budeš na chodidle stát plnou vahou svého těla, začni se pomalu přesouvat na druhou nohu. Dělej jen malé kroky, ať neztratíš rovnováhu. Stůj rovně s rameny spuštěnými k tělu a hlavou vzpřímenou. Zhluboka dýchej. Dávej pozor na to, co se děje kolem tebe, a pečlivě promýšlej, jakým směrem a k čemu prorůstáš. Všimni si,  že ať už jdeš jakkoliv pomalu, vždycky můžeš jít ještě pomaleji. Ještě zpomal.

Některé houby rostou nejen pod zemí, ale i nad ní. Vyhánějí plodnice, rozmnožovací těla, která si obvykle vybavíš, když se řekne houba. Pomocí plodnic mohou houby překonat velké vzdálenosti. K tomu slouží vypouštění spor neboli výtrusů. Jedna plodnice může obsahovat až šestnáct bilionů spor. Spory jsou mikroskopické biologické částice, pomocí kterých se houby rozmnožují (podobně jako rostliny pomocí semen). Jsou tak malé a lehké, že je vítr, voda, pasoucí se zvířata, nebo lidé - ty a já, mohou ve svém žaludku zanést kilometry daleko.

Cvičení: Představ si, že jsi jedna mikroskopická spora. Rychlost a způsob tvého pohybu je jen na tobě, podle toho, jakou sporou se rozhodneš být a jaký způsob cesty si zvolíš. Můžeš se hýbat pomalu i hodně rychle. Můžeš pohyb prokládat pauzami. Můžeš jít po špičkách, skákat, válet sudy nebo k pohybu použít různé části svého těla (jako třeba zadek). Způsob svého cestování můžeš kdykoliv změnit. Důležité je, abys stejně jako spora využil k pohybu celé své tělo a všechny svoje smysly. 

Podívej se na půdu pod svýma nohama. Chodidla představují tvoje spojení se zemí. Zavři oči. Co cítíš? Pod tvýma nohama se rozkládá celý svět pulzující vlastním životem. Pokud se zanoříš do země, zjistíš, že tě obklopují spletité sítě vláken. Tyto sítě se nazývají mykorhiza. Podhoubí je buduje tím, že si skrze hyfy vyměňuje živiny s kořeny stromů. Vzniká tak struktura propletením mycelia hub a kořenů stromů. A my jednu mykorhizu teď vytvoříme.

Cvičení: Ve skupině ze svých těl vytvořte řetěz vedoucí od jednoho stromu k druhému. Osoba, která stojí nejblíž k největšímu stromu, začne popisovat, jaká je jeho kůra na dotyk. Tuto zprávu předá další osobě ve směru od stromu, ta ho předá další a ta zas další. Takhle pokračujte, dokud nepředáte zprávu (ať už v jakékoli podobě) druhému stromu. Společně se stáváme mykorhizou. Zůstane zpráva stejná od začátku až do konce? Zkuste poslat zprávu v opačném směru – co odpovídá druhý strom? Předejte si zprávu s popisem něčeho dalšího. Promíchejte pořadí, ve kterém stojíte, a postup zopakujte. Pokud je vás dost, zkuste vytvořit třetí spojovací vlákno hyf a připojte se k dalšímu stromu. K oběma stromům můžete vyslat zprávu z kteréhokoli místa v mykorhizním řetězci.

Nedílnou součástí spolupráce je vědět, že nikdy nemůžeš mít všechny její části pod kontrolou. Co se stane, když se musíš spolehnout na druhé? Nastávají situace, které si nedokážeme plně podmanit a ukočírovat, které se vymykají naší kontrole. To má nepředvídatelný a tvůrčí potenciál. Může vyrůst něco úplně nového, co rozšíří obzor souvislostí, které jsme si do té doby nedovedly*i představit. Umět vykročit za hranice svých dosavadních představ je v naší době ekologické krize klíčovou dovedností. O čem se stromy a houby bavily? Co si potřebovaly sdělit? K čemu všemu může sloužit mykorhizní spojení? Co stromům a houbám umožňuje? A jaké pocity jsi zažíval*a jako součást mykorhizního řetězce?

LIŠEJNÍK

Lišejníky jsou živoucí záhady. Kolísají mezi „celkem“ a „souborem částí“. Přeskakování mezi těmito dvěma perspektivami se může jevit jako matoucí. Představují stabilizované sítě vztahů. Lišejníky jsou zástupci nejednoznačných queer bytostí, které lidem ukazují možnosti, jak vystoupit za hranice binárního myšlení.

Už od devatenáctého století vyvolávají bouřlivou debatu o tom, co vlastně znamená autonomní jedinec. Čím blíže se k nim dostaneme, tím podivnější se jeví. Nutí nás klást si otázku, kde jeden organismus končí a druhý začíná. Lišejníky nejsou jedním organismem, jak se dlouhou dobu předpokládalo, ale spojením dvou docela odlišných organismů: houby a řasy.  

Lišejníky pokrývají téměř osm procent zemského povrchu, což je více než rozloha tropických deštných pralesů. Obrůstají kameny, stromy, střechy, ploty, útesy i pouště. Některé jsou zašedlé, jiné světle zelené nebo svítivě žluté. Některé vypadají jako skvrny, jiné jako keříčky a další jako parohy. Některé jsou kožovité a zplihlé jako netopýří křídla, jiné visí v síti, další rostou na broucích. Neuchycené lišejníky – kterým se přezdívá „toulavé“ nebo „kočovné“ – poletují ve větru a na ničem konkrétním nerostou.

Najdete je v nejžhavějších a nejsušších oblastech, jak prorůstají vyprahlou zem v tvrdých krustách. V takových prostředích hrají klíčovou ekologickou roli, protože zpevňují písečný povrch a zabraňují tak desertifikaci. Zotaví se dokonce i po ponoření do tekutého dusíku o teplotě -195 stupňů Celsia. Dožívají se mnohem vyššího věku než většina organismů – rekord drží exemplář starý více než devět tisíc let.

Netvoří žádné trvalé vztahy. Lišejník putující vesmírem představuje kompaktní balíček života – zmenšeninu celého ekosystému. Nikdo netuší, kdy se na Zemi lišejníky objevily poprvé. Nejstarší zkameněliny pocházejí z období zhruba před čtyřmi sty miliony let, ale je možné, že organismy podobné lišejníkům se vyskytovaly ještě dříve.

Cvičení: Vytvořte dvojice – řasu a houbu, které dohromady tvoří lišejník. Synchronizujte se v pohybu prostorem. Držte se u stěn nebo objektů v prostoru, pro svůj život potřebujete přilnout k cizímu tělesu, povrchu. Aktivujte společnou stélku, kterou zkoumáte čistotu vzduchu nebo přeneseně trhliny a disfunkční místa instituce – čím víc jich naleznete tím víc chřadnete a instituce naopak díky vám více prospívá.