Stabilní základy jsou pro experimentování klíčové

English version

N.A.Toˇ (Nose Assembly for Tomorrowˇ) je mezinárodní projekt, který propojuje klaunství a aktivismus zaměřený na téma ekologické krize. Projekt vznikl v rámci projektu Atlas Florenta Golfiera-Brechmana, kde účastnictvo vytvářelo imaginativní, často absurdní plány na změnu světa. N.A.Toˇ se od té doby rozrostlo do samostatné série workshopů. Tyto vícedenní akce zkoumají možnosti poetického protestu, klaunství a s tím spojené imaginace. Na prvním N.A.Toˇ v roce 2023 se spolupodíleli Terén a CEDIT. Od roku 2023 N.A.Toˇ organizovalo celkem pět setkání v Brně, Vídni, Maria Schutz, Budapešti a Visalajích/Ostravě, přičemž účastnictvo pocházelo převážně z České republiky a Rakouska. Tato setkání měla za cíl podpořit spolupráci a vytvořit živoucí komunitu zaměřenou na umělecký aktivismus. Poslední tři akce byly spolufinancovány Evropskou unií (program Small Scale Partnership).

Jaká by byla vaše první myšlenka, pocit nebo nápad, který vám přijde na mysl, když řeknu N.A.Toˇ?

Kiara: Mojí první myšlenkou by asi bylo slovo síť. N.A.Toˇ vytvořilo síť lidí, a tím jakési hnutí aktivistických klaunů. Dalo dohromady správné lidi a dokázalo mezi nimi vytvořit pevná spojení. Takto propojení aktivističtí a rebelští klauni budou síť dále samovolně rozvíjet. To by byla moje první myšlenka.

Barbora: Moje první myšlenka souvisí s transkulturním prvkem N.A.Toˇ a s tím, jak jsme se s ním vypořádali. Workshopů se účastnilo mnoho lidí z různých zemí a taky z mnoha kulturních, sociálních a politických kontextů. Uvědomila jsem si, že komunikace v tomto prostředí potřebuje hodně času. Je potřeba se zaměřit na to, „jak bychom měli komunikovat“. V minulosti jsem byla součástí některých kolektivů, které byly transkulturní. Rozdíl ale byl, že v těchto skupinách už fungovala určitá pravidla daná nějakou autoritou. V N.A.Toˇ jsme se snažili shromáždit různá pravidla z transkulturního prostoru a dalších kontextů. Snažili jsme se vytvořit si naše vlastní pravidla platná pro nás. Každx se mohl do tohoto procesu zapojit, což mělo za následek, že se v daném prostředí potom lidé cítili dobře. Celý proces ale vyžaduje hodně času a energie.

Laura: Za mě to bylo hlavně jedno velké učení. Velký proces učení! Učit se, jak psát přihlášky, vymýšlet témata pro workshopy, a pak čekat na rozhodnutí. Tehdy celý proces učení začal. Byla to dlouhá cesta, a taky velký organizační úkol – realizovat pět workshopů N.A.Toˇ, tři navíc v rámci evropského programu Small Scale Partnership. Spolupracovali jsme s mnoha lidmi aktivními v různých oborech. Měli své vlastní způsoby komunikace, spolupráce a tvorby. Bylo to pro všechny velké učení. A bylo velmi stimulující sledovat, jak se tato spolupráce v průběhu času rozvíjela. Nakonec se z nás stala jedna rozmanitá komunita.

Co nejdůležitějšího jste se během tohoto procesu naučili?

L: Jak komunikovat a jak reflektovat zavedené vzorce. Jedna z her, kterou jsme hráli během workshopu ve Vídni, mě opravdu zasáhla. Tématem tehdejšího N.A.Toˇ bylo „Queering Spaces through Clowning“. Kiara a někteří další nám představili hru, při níž jsme nesměli používat jakákoliv zájmena k oslovení druhých. Mohli jsme používat jen přezdívky. Každý si na začátku zvolil přezdívku a používal ji během celého N.A.Toˇ. Všichni s tím souhlasili. Hlavní myšlenkou bylo vytvořit pole experimentace. To, co začalo jako hra, se rychle stalo organizačním principem, jakmile oslovování bez zájmen skupina přijala. Všichni se tím bavili, ale já jsem měla potíže. Znala jsem některé lidi, u nichž jsem věděla, jaká zájmena používají. Bylo mi tedy jasné, jak je mám oslovit. Celkově ten koncept ale podporuji. Bylo pro mě zajímavé se zamýšlet nad tím, co se mnou ta nabídnutá hra s jinými pravidly komunikace vlastně udělala a proč mě i občas iritovala.

B: Šlo o dlouhou cestu, jak pro mě osobně, tak pro skupinu. První workshop byl v Brně, poslední na Visalajích v Beskydech a v Ostravě. V Brně trvalo hodně dlouho, než jsme začali efektivně komunikovat a pracovat v transkulturním prostředí. Potřebovali jsme si rozumět v tom, co vlastně společně tvoříme, zda máme nějaké společné cíle a jak k těmto cílům přistupujeme. Naproti tomu v Beskydech, během poslední akce, jsem cítila, že už máme docela hodně zkušeností a organizačních dovedností na to, abychom na nějaký čas vytvořili komunitu. Rozdíl mezi prvním setkáním v Brně a posledním v Beskydech pro mě byl ten, že jsem najednou měla energii vnímat nejen naši skupinu, vztahy a práci, ale také prostor, ve kterém jsme byli – přírodu, hory, lidi.

K: Pro mě bylo důležité, že N.A.Toˇ vytvořilo prostor, kde mohlo docházet k experimentování. Opravdu jsme hodně experimentovali. Takovéto prostory jsou, myslím, unikátní. V našich každodenních životech nemáme často prostor kreativně myslet mimo zavedené rámce nebo třeba věci obrátit úplně naruby. N.A.Toˇ bylo strukturováno tak, aby toto umožňovalo. Pracovali jsme v malých skupinách, což nám dovolilo zkoumat opravdu do hloubky různé věci. Bylo důležité vytvořit prostor a čas pro hlubší ponor. Vymýšleli jsme třeba nové klaunské hry a kreativní cvičení. V každodenním životě takovýchto prostorů není dostatek. N.A.Toˇ byl pramen kreativity a objevů.

B: Ještě jsem si uvědomila, že pro experimentování potřebujete velmi pevné základy. Úplně základní věci jako jídlo, odpočinek, spánek nebo péči o děti. Klaunování, experimentování a samotný program se mohou měnit a přizpůsobovat. Se „základy“ ale nelze tak snadno hýbat. Jedním ze základů byla také pléna. Nedělali jsme je ale jen proto, že bychom si mysleli, že je to dobrý způsob organizace. Ukázala se být nezbytná pro každodenní fungování. Mně i ostatním pomáhala cítit se pohodlně. Mohli jsme mluvit o věcech, které jsme potřebovali sdílet, ať už emocionálních nebo zdravotních. Když jsme měli stabilní základy – i když byly občas emocionálně komplikované – mohli jsme vytvořit svobodný prostor pro experimentování.

Kdo vlastně dělal tuto práci? Kdo pokládal základy? Kdo třeba organizoval praktické věci, jako je třeba rezervace ubytování?

L: Pro první dvě N.A.Taˇ spravoval rezervace produkční manažer kolektivu tYhle. Erasmus+ podpořil poslední tři akce, takže jsme měli spolupracující partnery. Každý partner přispěl jednou nebo dvěma osobami do týmu. Kromě toho zde byl i koordinační tým, který si přerozděloval všechny úkoly. Pro určité činnosti jako je třeba vaření, jsme oslovovali lidi, kteří chtěli pomoci a chtěli sdílet své dovednosti. V tomto smyslu jádro týmu odvedlo hodně práce ještě před tím, než akce vůbec začala. Na druhou stranu, účastnictvo bylo také klíčové. Našli jsme je prostřednictvím opencallu. Ona ostatně ta základní struktura a harmonogram byly spíše návrhem. Museli jsme se držet programu, na který jsme získali financování, ale snažili jsme se vytvořit co nejvíce prostoru pro to, aby ostatní mohli přinést své vlastní nápady. Pro mě je organizační struktura komplexní záležitostí, protože někteří lidé byli placeni a jiní ne, což vyvolávalo otázky ohledně transparentnosti. Snažili jsme se proto role vyjasnit předem.

K: Ano, to bylo důležité. Snažili jsme se vytvořit horizontální, nehiearchickou strukturu. Konkrétní setkání organizoval placený implementační tým, ale zároveň jsme chtěli přizvat ostatní, aby se zapojili a rozhodovali o důležitých otázkách. Bylo proto zásadní najít rovnováhu mezi těmito dvěma aspekty. Pro mě je to ale stále otevřená otázka.

B: Projekt Erasmus+ pomohl vytvořit prostor pro sebeorganizování. Abyste mohli opustit každodenní život a připojit se k něčemu takovému jako je N.A.Toˇ na delší dobu, vyžaduje to čas. V naší kapitalistické společnosti znamená čas peníze. Tohle je otevřená otázka zase pro mě. Jsem samozřejmě vděčná za příležitost moci být přítomná na workshopech s těmito lidmi. Zároveň ale vím, že je to díky pevným základům a té placené práci. Možná by dalším krokem mohlo být nalezení způsobu, jak zajistit, aby byli všichni, ať už členové týmu nebo účastníci, byli za svůj čas kompenzováni.

K: Toto pro mě velmi úzce souvisí s otázkou diverzity. Kdo si může dovolit se těchto workshopů vlastně účastnit? Hlavně asi studující a lidé v umění, kteří účast vidí jako cennou příležitost získat dovednosti uplatnitelné v budoucnosti. Abychom zajistili větší diverzitu, rádi bychom lidem za účast platili. Mohli by se tak zapojit i ti, kteří by jinak přijet nemohli.

B: Naše cílová skupina byla opravdu úzká, jak říká Kiara. Existuje určitý vzorec v tom, jak se obvykle kempy a workshopy organizují. Obvykle to bývá tak, že někdo organizuje a ostatní se účastní. V N.A.Toˇ jsem se naučila, že tyto vzorce můžeme překonávat.

Zdá se mi obtížné pořád znovu nacházet onu jemnou rovnováhu mezi efektivní organizací na jedné straně a participací a horizontalitou na straně druhé. Vždy se mohou objevit toxické vzorce, které všechno ještě dále komplikují. Stalo se vám například, že by se objevily nějaké skryté hierarchie?

K: To se stávalo často. Ve Vídni tým organizoval workshop a někteří další se později dobrovolně zapojili během fáze realizace. Každý partner projektu (kolektiv tYhle, Divadlo utlačovaných Vídeň a Maďarská žonglérská asociace, pozn. red.) přispěl jednou osobou do placeného realizačního týmu. Financování ale nebylo úplně flexibilní, takže se vytvořila hierarchie mezi placeným realizačním týmem a dobrovolnickým týmem. Chtěli jsme tyto hierarchie zpochybnit, ale stále jsme v nich byli do jisté míry uvězněni. V průběhu různých konfliktů jsme si uvědomili, že jsme v těchto přednastavených hierarchiích uzamčení. Hodně jsem se poučila o tom, jak jsme omezováni těmito existujícími strukturami. Realizační tým musí být otevřenější a přístupnější. Musíme ostatní více zvát k jednacímu stolu. Jak udělat N.A.Toˇ více participativní je stále neukončený proces.

L: Dalším tématem bylo, že my – jádro týmu – jsme byly dvě heteronormativní rodiny a několik jednotlivců. Byli jsme homogenní skupinou. Snažili jsme se otevřít, ale bylo to opravdu náročné. Nevěděla jsem, jak vystoupit ze své bubliny. Jaký jazyk použít. Není to snadné, ani kvůli institucionálnímu financování, kde to musí být lidé pracující v daných organizací, kdo práci vykonává. Nemohli jsme vyhlásit pracovní opencall pro všechny. Přesto se během N.A.Toˇ objevily určité vzorce. Hodně jsem se naučila šifrovat kulturní kódy. Začal jsem si všímat, kdo více mluví na plénech, kdo tedy drží „mluvící hůl“ častěji a kdo ne. Cis-mužští účastníci často dominovali diskusím a aktivitám, zatímco ostatní byli méně viditelní, méně dominantní. Jde o to, kdo mluví během plenárních zasedání, kdo přináší určitá témata, kdo mluví na týmových schůzkách, kdo se stará o děti – záleží na tom, kdo co dělá. Za mě nás to vedlo k otázce, zda jsou pléna vždy tím správným konceptem pro každého? Promluvit totiž vyžaduje určitou odvahu a schopnosti. Jste v této situaci viditelní, skoro jako na pódiu. Co když jste ale introvertní osoba, jako třeba já? Já jsem sice introvertní, ale přesto chci být slyšena. Jaké nástroje musíme vymyslet, abychom zajistili, že všechny hlasy budou slyšeny?

K: Jistě, nemůžete nikoho nutit, aby promluvil, ale můžete vytvořit prostředí, kde se každý cítí bezpečně, pokud bude chtít promluvit.

B: Například jsme mluvili o afinitních skupinách – skupinách, které se předem vytvoří a skládají se ze tří nebo čtyř lidí, kteří si důvěřují. V této menší afinitní skupině je pro člověka možná snazší mluvit o svých problémech, emocích a dalších věcech. Poté může někdo z této skupiny veřejně prezentovat, co si lidé v dané skupině myslí. Stále tedy řešíme, jak zapojit více hlasů do plenárních diskusí.

Toto všechno jsou vaše osobní reflexe, nebo se o tom všem diskutovalo během plenárních zasedání?

K: Workshop v Budapešti byl první místo, kde toto vyšlo na povrch. Situace úplně explodovala. Během jednoho z plén nás tlačil čas a lidi se nemohli volně vyjádřit. Nebylo pro to vůbec vhodné prostředí. Všeho bylo příliš a všechno najednou působilo chaotickým dojmem, takže jsme museli celý program přeskočit, sednout si, vytvořit kruh a začít spolu mluvit. Požádali jsme každého, aby nám sdělil, co potřebuje. To bylo nezbytné. Vyšlo tehdy najevo mnoho věcí – například jak by věci měly být strukturovány v budoucnu jinak. Jakmile jsme vyčistili vzduch, mohli jsme pokračovat. Celý konflikt podnítil mnoho diskusí o vytváření prostoru péče.

B: Teď si uvědomuju, jak jsem se během akcí cítila bezpečně díky mikrostruktuře rodiny (můj partner a děti), která byla také přítomna. Moji rodinu na N.A.Toˇ vnímám jako svou osobní přirozenou afinitní skupinu. Byl to pro mě zvláštní prostor ve struktuře celé komunity, kde jsem mohla přemýšlet o problémech jinými způsoby než na plénu. Myslím, že možnost přemýšlet a formulovat osobní problémy týkající se komunity na různých úrovních struktury by mohla být užitečná jak pro blaho členů, tak skupiny.

L: Pro mě nebyl velký rozdíl, že můj partner byl součástí týmu. Věřím všem v organizačním týmu. Cítila jsem se tam slyšená a v bezpečí. Všichni chtěli to samé. Z minulosti si nesu určité zkušenosti, kvůli kterým jsem se stala introvertkou. Nepřátelské prostředí, kde promluvit nebylo snadné, kde mě každý mohl napadnout a „sežrat zaživa“, ze mě udělalo introvertku. N.A.Toˇ bylo velmi odlišné. Necítila jsem tam žádné nepřátelství, ale přijetí, což mi dávalo pocit bezpečí. I když se objevil konflikt, cítila jsem zásadní otevřenost k jednání. Opravdu to nebylo o přítomnosti mého partnera.

Myslíte, že „klaunský aspekt“ v tom všem také hrál roli?

B: O klaunství jsem právě přemýšlela. Moc jsme o něm nemluvili. Bez lidí, kteří chtějí hrát, kteří se otevírají nepředvídatelnosti, bychom nebyli schopni vytvořit takovéto prostředí. Myslím, že vytvoření sebeorganizující se organizace vyžaduje představivost, hravost a schopnost vypořádat se s chybami.

K: Možná by bylo opravdu hezké tento rozhovor zakončit u klaunství. Pro mě bylo N.A.Toˇ první takovou zkušeností a opravdu mi to otevřelo nový svět. Je trochu legrační, že většina tohoto rozhovoru byla o organizačních úrovních, strukturách a narušování společenských norem. Toto byl ale přesně výsledek mého setkání s klaunstvím. To je totiž přesně to, co klaun dělá – obrací svět naruby, osvobozuje se od společenských očekávání, zpochybňuje to, jak se můžeme chovat ve veřejných prostorech. N.A.Toˇ bylo hodně o organizaci, ale pro mě to bylo také o mém klaunství.

L: Já musím říct, že jsem byla tak zapojená do organizačních struktur, že jsem někdy ztratila spojení s klaunstvím. Pořád jsem se ptala, proč jsme si vybrali klaunství. Cítila jsem, že jsem našla svého klauna na prvním N.A.Toˇ, ale pak jsem si s ním nikdy nehrála, protože jsem byla tak zaneprázdněná organizováním. Vždy to byla až moje poslední priorita. V budoucnu bych mohla vytvářet akce jako N.A.Toˇ, zatímco jedna část mě by mohla být klaunem – Agnez. Zajímalo by mě použití klaunství jako nástroje pro vytváření něčeho jiného – pro vytváření organizace. Ano, otevírat se překvapení a nepředvídatelnosti procesů a přemýšlet tak z perspektivy klauna. Klaunství je cenným nástrojem pro současný aktivismus. To je něco, co jsem se naučila, něco, co chci dále rozvíjet, více si s tím hrát. Můžeme přemýšlet i o každodenním klaunství. Co kdybyste měli neviditelný klaunský nos pořád u sebe v kapse? Prostě si ho nasadíte a použijete jako nástroj, čímž změníte situaci, ve které se nacházíte. Co by to změnilo? Změnil by se způsob, kterým pracujeme; způsob, jakým vychováváme děti; způsob, jakým komunikujeme. Toto neviditelné klaunství je velmi zajímavý svět hodný průzkumu.

***

Laura Golfier-Brechmann (*1990, ona) působí jako teatroložka, dramaturgyně a produkční manažerka v Německu, Rakousku a České republice. Od roku 2019 organizuje spolu s performerem Florentem Golfier-Brechmannem performativní laboratoře na téma „vícejazyčnost“, od roku 2021 performativní procházky Atlas a od roku 2022 platformu N.A.Toˇ – Nose Assembly for Tomorrowˇ. V období od března 2021 do března 2023 byla projektovou spolupracovnicí v rámci projektu PEEK „Navigating Dizziness Together“ na Univerzitě užitého umění ve Vídni. V roce 2023 získala stipendium z oblasti kulturního managementu od organizace BMKÖS a půl roku pracovala pro český performativní a taneční kolektiv tYhle. Laura během realizace posledních tří N.A.Toˇ otěhotněla a do procesu se tak zapojila jako členka jádrového týmu, klaunka a matka.

Barbora Liška (*1993, ona) pracuje jako nezávislá lektorka a organizátorka kreativně-vzdělávacích akcí, teatroložka a dramaturgyně se sídlem v Boskovicích. Je matkou dvou dětí a společně se se svým partnerem snaží uplatňovat feministický přístup v péči a trans-rodinném organizování. V roce 2019 spoluzaložila časopis CEDIT, kde působila do roku 2021 jako autorka a redaktorka. V letech 2021–2023 organizovala kreativní laboratoř pro studenty CED_observer – prostor pro teorii, praxi, kreativitu a poznání. Od roku 2022 je součástí projektu N.A.Toˇ a od roku 2024 spolupracuje s Florentem Golfier-Brechmannem a Laurou Brechmann jako spolu-dramaturgyně na performativních procházkách Atlas. Od roku 2023 rozvíjí jako dramaturgyně společně s Lukášem Karáskem a Florentem Golfier-Brechmannem inscenaci (Ne)boj zabývající se tématem konfliktu.

Kiara Gezels (*1998, oni) působí na pozici tvůrce participativního divadla a organizátora komunitních aktivit. Dále se zabývá divadelní pedagogií a produkcí v Divadle utlačovaných, Vídeň. Prosazuje převážně témata queer-feminismu a klimatického aktivismu. Kiara kombinuje metody divadla utlačovaných s dalšími pouličními divadelními přístupy, jako je například klaunství, aby prozkoumávali kreativní formy aktivismu. Poslední tři setkání N.A.Toˇ, v rámci projektu Erasmus+, Kiara aktivně spoluvytvářeli.