Ticho, tma a symbióza

...zhasínám světla. Mám pocit, že všude kolem je černá tma. Aby ale všude taková tma byla, musím mít zatažené závěsy a stažené rolety. Po pár chvílích vidím zřetelně obrysy nábytku v místnosti, rozkoukávám se. Škvírou za oknem vychází bledé světlo. Není žluté, ale spíš studené a bezbarvé. Kdyby měla tma barvu, byla by černá nebo temně modrá. Možná jsme ale zapomněli, že tma už dávno ztratila svou hloubku a intenzitu. Tma, kterou zažívám, už dávno není černá ani temně modrá. Jeví se takovou jen kvůli zábleskům světla a nespočtu lamp lemujících ulice. Město se dobrovolně vzdává tmy, stává se prostorem insomnie, střízlivým prostorem, kde záleží na člověku, kdy se rozhodne jít spát. Den nelemuje východ a západ slunce, časovou osou dne se stala nezměrná lidská aktivita. 

Občas nemůžu usnout. V takové momenty mi připadá, jako by moje tělo popíralo veškeré hodnoty spánku. Vzpouzí se domnělému řádu a snaze o klid. Ležím, dívám se do tmy a poslouchám sotva slyšitelné zvuky v místnosti, v bytě, za stěnou a venku za oknem. V kuchyni specificky vrní lednička. Po bytě se pohybují kočky, slyším je, jak se toulají sem a tam. Uličkou do kopce projíždí další noční linka. Tma a ticho. Hrobové ticho a hrobová tma. Vyhýbám se jim. Nechci si přiznat, že v tichu a tmě jsem jenom já. Do prázdna pouštím hudbu. Absenci zvuku a lidského hlasu přijímám jen stěží. Současně vnímám, že se všemožnými pokusy přehlušit samotu vzdaluji sama sobě. Slyším zvuk, a tak přece nejsem sama. Obelhávám samu sebe.

Pocit z náhlého ticha jako neobvyklého stavu mě vede téměř automaticky k jeho narušení. Příchod tmy ve mně vyvolává okamžitou potřebu rozsvítit. Každá stagnace mě vyzývá ke vznětlivé aktivitě. Během svého studijního pobytu v Litvě jsem si často uvědomovala svou neschopnost existovat v klidu. Žít v souladu s podmínkami, v kterých se nacházím, vnímám jako celoživotní úkol. Žít v souladu s okolním světem by mělo být bezesporu i cestou, jak najít soulad vnitřní, soulad sama se sebou. Během měsíců strávených v neznámém prostředí jsem ticho nechápala jen jako schopnost vnímat prázdno prostřednictvím sluchu, ale i jako univerzální stav bytí. Ticho pro mě představuje prostor nevyplněný aktivitou a možnost nechat dění plynout bez tendence zmocnit se ho. 

Otázka, kterou si kladu, je, zda lze absolutního ticha dosáhnout. Samozřejmě že ve městě naprostého ticha docílíme těžko. Ticho v přírodě je specifické. Je naplněné množstvím zvuků, které můžeme brát mnohem více jako přirozené, protože nepochází z žádného úkonu lidské aktivity. Pokud se ale snažím nalézt soulad s terénem města, naleznu soulad s přírodou? Musím se nadechnout a znovu se pokusit o nalezení symbiózy. Zvykla bych si na tmu hlubší a černější a na ticho, za kterým se dokáže nést ozvěna? Zvyk je zřejmě jen otázkou času. V době, kdy je obývaná krajina natolik deformována člověkem, se zdá nevyhnutelné hledat polohy lidského bytí, v kterých se my lidé přírodnímu prostoru dokážeme přizpůsobit. Dosáhnu-li tmy, možná uvidím víc. Dosáhnu-li ticha, možná uslyším víc.

Kdyby čas plynul pomaleji ve vztahu k přírodě, rozmyslela bych si, kdy ticho násilně přeruším svým hlasem. Možná by jen trvalo, než by všechna ta slova, zvuky a světla, které jsem za ta léta ve městě nastřádala, vyprchala z mého těla.