Mobile menu
Za hranice hranic

Za hranice hranic

O abolicionismu (státních) hranic a dystopiích, které k němu vedou

„Zdi obrácené na bok jsou mosty.“1

Státní hranice si můžeme představit jako zdi. Zdi, které jsou někdy vidět a někdy zase ne. Nebo spíše jsou to zdi, které jsou pro někoho vidět, pro někoho ne tak úplně a pro někoho koncept zdí v kontextu hranic vůbec nedává smysl. Ať už pro nás osobně znamenají cokoliv, primární funkcí hranic je omezení mobility, na tom by mělo být relativně jednoduché se shodnout. Avšak tato primární funkce hranic má i sekundární podobu: hranice jako odloučení, jako trhlina v čase i v prostoru, jako mechanismus, který nás oddaluje od našich blízkých a často i od nás samotných.

Co se stane, když na hranice nahlédneme právě takto, jako na komplexní systémy vyloučení? Pomůže nám to pochopit, jak ve světě působí? Je vůbec možné představit si jejich úplné odstranění? Co bychom pro to museli udělat a jakou roli v takovém procesu může sehrát umění? Záměrně zde o hranicích přemýšlím jako o systému. Myslím si totiž, že hranice jsou prakticky zapleteny jak do fungování většiny aspektů lokální společnosti, tak i do globálního nastavení. Cílem tohoto textu je nabídnout jakousi sondu do jejich komplexnosti. Představím také umělecký kolektiv, který s konceptem hranic pracuje – performingborders.

Hranice jsou tu s námi

Je snadné a celkem pochopitelné vnímat národní stát jen jako kombinaci jazyka, společné historie nebo dalších kulturních a společenských znaků. Skutečnost, že národní státy jsou vybudované na principu vlastní suverenity, se také může zdát samozřejmá. Avšak mechanismy, které státní suverenitu udržují, si zaslouží více pozornosti. Prostory, v nichž se vytváří národní identita či identita nadnárodních společenství, vždy doprovází vymezení se proti tomu, co, nebo spíš kdo, není jejich součástí. Tedy jednotlivec, který je součástí státního aparátu, získává přístup k nějaké účasti na společenském životě v rámci daného státu. Účast na společenském životě naopak není garantována lidem bez občanství. Občanství je tedy určitý druh moci v tom smyslu, že jeho absence je i absencí právní ochrany a životních jistot. Gracie Mae Bradley a Luke de Noronha ve své knize Against Borders: The Case for Abolition píšou: „občanství je všeobecně vnímáno jako ukazatel politické inkluze, každý má být občanem ‚doma‘, tam, kde má kulturní i sociální vazby, a tedy tam, kam i patří“2. Teoreticky by tak mohl vzniknout systém, kde každý člověk skrz občanskou příslušnost zprostředkovaně získává potřebné příležitosti k důstojnému životu.

V praxi to tak samozřejmě nefunguje, neboť občanství samo o sobě není jednotné. To znamená, že například občanství bohaté země globálního Severu zajišťuje úplně jiné jistoty, než jaké se dostávají občanům v jiných částech světa. Při takovýchto srovnáních bychom zároveň neměli zapomínat, že nerovnoměrně rozložené bohatství a nestabilita v určitých regionech globálního Jihu nejsou náhodné. Často pramení právě ze zahraničních politik bohatých států, kontinuity jejich koloniální moci nebo z praktik soukromých firem, které v nich sídlí. Příkladem může být klimatická krize – její dopady se neřídí hranicemi národních států. Navíc jsou z velké části výsledkem ekonomického růstu globálního Severu a zároveň neúměrně dopadají na komunity, kterým globální ekonomický růst moc nepřináší – spíš naopak. V tomto kontextu nelze analyzovat státní hranice pouze jako vymezení státní suverenity, a už vůbec ne jako přirozené dělení kultur nebo krajin. Podle lidskoprávní a feministické aktivistky Harshy Walia hranice určují, kdo může žít kde a za jakých podmínek.3 Primární funkcí hranic je tedy doslova kontrola, omezení nebo úplné zamezení pohybu obyvatelstva, které by mohlo využívat zdroje, jež jsou v současnosti dostupné jen části lidstva.

Život v centru schengenského prostoru vyvolává iluzi volného pohybu. Pro většinu z nás hranice představují jen nutné zdržení při pasové kontrole na letišti. Tu a tam se obnoví pasová kontrola s našimi sousedními státy, doprovázená panikou z „nelegální“ migrace. Což jen dokazuje, že volný pohyb v schengenském prostoru funguje jen dotud, dokud se nezačnou volně pohybovat ti „špatní“. České protiimigrační nálady, z velké části rasistické a islamofobní, vyvolávané napříč politickým spektrem, mohou vzbuzovat dojem, že téma migrace a hranic se nás týká jen na diskurzivní úrovni. Tedy, že (nejen) populističtí politici používají „strašidlo migrace“ k získání voličstva a k odvedení pozornosti od jiných společenských témat. Takový výklad, i když z části samozřejmě pravdivý, však ignoruje materiální dopady hranic a praktik celní správy na životy osob s migrační zkušeností.

Bradley a de Noronha nazývají nápadné násilí na hranicích „spektakulárním násilím“ – myslí tím například zdi, ostnaté dráty, Frontex, uprchlické tábory nebo častá utonutí ve Středozemním moři. To vše dokazuje, že hranice ničí a ukončují životy. V aktivistickém i akademickém prostředí se můžeme často setkat s pojmem Pevnost Evropa (Fortress Europe), který má ilustrovat uzavření vnějších hranic evropského prostoru před migrantstvem potenciálním (tedy lidmi, kteří by mohli chtít přijít) nebo reálným (těmi, kteří už na periferiích Evropy jsou). Stephan Scheel tento pojem problematizuje. Tvrdí, že nesprávně vede k dojmu, že systém hranic funguje pouze pomocí viditelných represivních systémů a že vnější hranice Evropy jsou skutečně nepropustné.4 I když každý cyklus tzv. „migrační krize“ končí utužením už tak přísných migračních zákonů a zpřísněnou ostrahou hranic, lidé do Evropy nepřestávají přicházet. Politolog Wiliam Walters pak pracuje s tezí, že hranice jsou mnohočetné, a proto je potřeba vytvořit pluralitu pojmů k popisu všech jejich dimenzí a měnících se funkcí.

S rozšířením digitálních datových databází a vývojem nových technologií se hranice rozplývají a roztékají daleko za své geografické polohy. Jedním z mnoha příkladů nové technologie uzpůsobené přímo pro účely kontrol hranic je projekt financovaný Evropskou unií – ROBORDER.5 Cílem je vývoj robotické techniky, hlavně dronů, které by za pomocí AI měly umět identifikovat potenciální „ilegální“ migrantstvo a upozornit na ně celní policii. Centralizace a digitalizace hranic je v Evropě prováděna například prostřednictvím implementace Entry/Exit system). Tato digitální databáze má sbírat a uchovávat data o příchozích z tzv. „třetích zemí“ (příchozí ze zemí mimo EU s vízovou povinností i bez ní), má tak nahradit razítka v pasech a ukládat informace o zamítnutí vstupu.6 Celní správy rovněž sbírají informace o tělech příchozích (otisky prstů, data na rozpoznání obličeje), a mají tak jejich pohyb pod dohledem. V knize Against Borders Bradley a de Noronha pracují s pojmem cíleného vytyčování hranic (targeted bordering). Tímto pojmem popisují realitu, kdy státy shromažďují stále větší množství informací.

To jim umožňuje dříve a lépe odhalit nechtěné migrantstvo a zabránit vstupu, popřípadě lidi deportovat, pokud už na jejich území jsou. Zároveň mohou zachovat a usnadnit mobilitu ostatních lidí, hodnotného zboží a služeb.7 V Evropské unii jsou praktiky násilného vyloučení z velké části odsunuty na její periferie. Výměnou za finanční balíčky se hranice Evropy posouvají na půdu severoafrických zemí, Turecka a blízkovýchodních států. Podobné mechanismy pak fungují i na ostrovech okolo Austrálie nebo ve Střední Americe.

Bradley a de Noronha popisují i opak nápadného násilí hranic – jejich „všední funkce“, neboli jak hranice fungují ve všedním životě uvnitř států. Ve Velké Británii, na kterou Bradley a de Noronha vztahují velkou část své studie, funguje od roku 2012 systém „nepřátelského prostředí“ (hostile environment).8 Život migrantstva má být tak nedůstojný až skoro nemožný, že se samo rozhodne k dobrovolnému odchodu ze země. Systém disponuje souborem politických kampaní, rozšířené pravomoci detenčních zařízení, astronomickým zvýšením vízových poplatků a komplikovanou byrokracií. Avšak hlavním aspektem, který tuto strategii odděluje od předchozích protiimigračních zákonů, je rozšíření celních pravomocí na širokou veřejnost. Hraniční kontroly jsou praktikovány u lékaře, na úřadech nebo ve školách. Státní zaměstnanci a zaměstnankyně mají sdělovací povinnost, pokud se k nim dostane kdokoliv, kdo není v zemi legálně. Kontrola dokladů probíhá i při pronajímání bytu, zřizování bankovního účtu nebo v zaměstnání. Nejde zde pouze o migrantstvo, které je v zemi nelegálně, kontroluje se také dodržování podmínek víz. Příchozí většinou nemají přístup k veřejným službám, zdravotnictví nebo finančním podporám. Porušení podmínek pobytu (například práce v jiném oboru, než jaký je vázaný na pracovní vízum, nebo vynechání více než dvou týdnu studia na studentském vízu) může být až důvodem k deportaci. Hraniční systém dává občanům moc nad tím, kde a jak budou „neobčané“ žít. Vytváří se systém nejistoty, bezmoci a chudoby, hranice se staví ve školách, v práci nebo mezi sousedy.

Hranice a národní státy žijí v symbióze, jeden by nepřežil bez druhého. Vzniká tak paradox, kdy hranice jsou příčinou i důsledkem komplexního systému zákonů, společenských nálad a hegemonií národních států nebo jejich suverénních celků. Hranice ospravedlňují a vytvářejí násilí, přesto nejsou všemohoucí. Pokud se nepokusíme takový výklad narušit, riskujeme odsunutí osoby migranta či migrantky nebo cizince či cizinky do role pouhé oběti systému. Stephan Scheel dodává, že hraniční systémy se neustále „adaptují a reorganizují“ v reakci na jejich nefunkčnost.9 Lidé, kteří hranice překračují, mají moc nad jejich budoucí podobou i nad svými vlastními osudy. Přijetím narativu, že hranice nad námi mají úplnou moc, jen potvrdíme jejich represivní roli a zabráníme budování jakýchkoliv alternativ. Právě při hledání alternativních modů uspořádání se znovu dostáváme k mnohočetnosti hranic. Pokud jsou totiž hranice rozšířené do všech koutů společnosti, je třeba vůči nim vynalézat rozmanité strategie dlouhodobého odporu. Umění, které se věnuje takovýmto tématům, nám může pomoci vytvořit nástroje k prozkoumání alternativ, jež odmítají samozřejmost násilí páchaného ve jménu hranic. Příkladem takové umělecké praxe je právě performingborders.

Hrajme si s hranicemi

Performingborders je mezinárodní platforma, která se zabývá kurátorstvím a uměleckým výzkumem hranic, živého umění a vztahu mezi nimi. Platforma byla založena v roce 2016 a kolektivně ji vede trojice umělců a umělkyň, kurátorů a kurátorek a kulturních teoretiků a teoretiček. Od svého založení se týmu podařilo dát dohromady velkou digitální sbírku vzájemně propojených, nadnárodních experimentů, které se určitým způsobem vztahují k hranicím nebo diaspoře a mají blízko k živému umění. Součástí takových experimentů je například performingbordersRadio, které vysílá dvakrát do měsíce na Montez Press Radio, nebo také komise, otevřené výzvy, rezidence a zpravodaj. Vydali dvě čísla e-publikace: Fragments for Borderless Futures (2021) a Rallying the Commons (2022). Kromě digitálních výstupů koordinují i osobní akce a setkání pod hlavičkou performingbordersLIVE. Celá mozaika jejich práce je volně dostupná na performingborders.live10. Kolektiv pracuje s hranicemi jako s metodou – místem, kde se mísí různé umělecké metodiky i životní zkušenosti. Pracují s hranicemi a pracují na hranicích. Tím navazují, mimo jiné, na teoretiky Sandra Mezzandru a Bretta Neilsona, kteří analyzují „produktivní sílu hranic“ a tvrdí, že „…nezkoumají hranici jako objekt, nýbrž jako epistemologický předmět, který umožňuje akutní kritickou analýzu nových definic vztahů nadvlády, vyvlastňování a vykořisťování a také bojů, které se kolem těchto vztahů formují. Hranice mohou být metodou, dokud jsou místy boje“.11 Tento boj definují jako napětí mezi utužováním hranic a jejich neustálým překračováním, hranice si poté vykládají jako komplexní sociální instituce.12 Kolektiv performingborders podle podobného klíče definuje hranice otevřeně, bere v potaz různé životní zkušenosti na pomezí kulturních, právních, rasových, genderových, třídních, fyzických, ekonomických a každodenních hranic.13 Posouvá definici hranic a uchopuje je jako „komplexní sociální instituce“, které vytvářejí hierarchie ve společnosti. Učí si takových sociálních institucí všímat, což může být prvním důležitým krokem k jejich odstranění.

Kultura i její prožívání nejsou jasně vymezeny národními státy a jejich hranicemi, kultura není uzamčena ve státních strukturách, a už vůbec není definovaná univerzální národní identitou. Kultura je dynamická, cestuje spolu s lidmi. Různé kultury se mísí a násobí mezi sebou. Pokud se inspirováni metodou performingborders postavíme na hranice, máme možnost vidět velikost a rozmanitost kultury a umění. Na hranici totiž nenajdeme pouze různé kultury, které jsou oddělovány hranicemi. Na hranici (ať už hranice chápeme jakkoliv) vzniká kultura nová, formovaná průsečíky různých životních zkušeností. Kultura přežití, kultura změny, kultura odporu. V procesu zkoumání hranic ze všech možných úhlů zároveň nacházíme příležitost jim lépe porozumět. Učíme se násilné hraniční systémy korumpovat a rozrývat. Překračováním hranic je tak alespoň metaforicky ničíme. Hranice ve všech jejich formách můžeme uchopit jako fluidní prostranství mezi pevně danými celky. Umožníme jim tak otevřít naši představivost a ukázat, že pevnost jednotlivých celků nemusí být tak pevná. Samotná koncepce národních států, stejně jako koncepce jiných fixně vymezených celků se tak rozsype spolu se všemi jejich falešnými sliby.

Lze tedy teoretickém rámci a politické strategii abolicionismu hranic (v anglicky mluvícím prostředí známém jako border abolition), který je právě na postupném znevažování systému postavený. Ačkoli většina abolicionistické teorie a praxe není v českém kontextu příliš rozšířená, abolicionismus hranic navazuje na dlouhou tradici abolicionismu otroctví nebo aktuálněji vězeňství. Stojí tak na pevné půdě vybudované prací komunit usilujících o zrovnoprávnění. Americká aktivistka a akademička Angela Y. Davis je jednou z průkopnic tématu abolicionismu vězeňského systému. Díky překladu Michaly Jurzy vydaného v nakladatelství Utopia Libri je její kniha Jsou věznice překonané? dostupná i v českém překladu. V rozhovoru o této problematice Angela Davis říká, že abolicionismus „nás nabádá k představivosti a usiluje o velmi odlišné sociální normy“.14 V přednášce na Harvardově univerzitě potom dodává, že častý skepticismus ke strategii abolicionismu je měřítkem toho, „jak obtížné je představit si společenský řád, který se nespoléhá na izolování lidí […] od jejich komunit a rodin. Věznice jsou považovány za tak přirozené a normální, že je extrémně těžké si bez nich náš život představit“.15 Bezesporu je stejně obtížné představit si náš život bez hranic. Takový svět se může zdát naivní, nepraktický, nebo dokonce úplně nemožný, to není třeba rozporovat. Ale místo příjímání současného systému jako nezbytné reality se tady a teď můžeme pokoušet „neomezovat naši představivost na národní stát jako na jedinou výchozí škatulku komunity“.16 Umění může být jedním z mnoha nástrojů naší představivosti, může nám pomoct vytvořit světy, kde falešný pocit bezpečí nestojí životy druhých. Světy, kde je vzájemná péče a podpora dostupná pro všechny. Světy, kde technologický pokrok není synonymem většího dohledu a perzekuce. Světy, kde pohyb není buď legální, nebo nelegální, ale prostě je. Jenom tak bude možné předejít krutým scénářům, kterých jsme dnes svědky na vnějších hranicích Evropy.

Po pádu totalitního režimu na našem území byl právě volný pohyb a možnost cestovat na západ od nás symbolem znovunalezené svobody. I přes naprosto rozdílný historický a politický kontext tehdejší železná opona stejně jako dnešní praktiky celní správy využívala vojenskou techniku a odstrašující tresty k omezení volného pohybu. Železná opona padla – i současný systém postavený na exkluzivním přístupu k bezpečí musí padnout.

 

Poznámky

1 V originále – „Walls turned sideways are bridges“, Angela Yvonne Davis, Angela Davis: An Autobiography, New York: Random House, 1974, s. 347, překlad autora.

2 Gracie Mae Bradley a Luke de Noronha, Against Borders: The Case for Abolition, Londýn: Verso, 2022, s. 8, překlad autora.

3 Harsha Walia, Why We Need to Abolish Borders [rozhovor], Transnational Institute, 2022. Dostupné na: https://www.youtube.com/watch?v=T7KX_Q_bjiM, překlad autora.

4 Stephan Scheel, „Recuperation through Crisis Talk: Apprehending the European Border Regime as a Parasitic Apparatus of Capture“, South Atlantic Quarterly 117:2, 2018, překlad autora.

5 Viz „Roborder“, dostupné na: https://roborder.eu/.

6 Evropská komise, „Entry/Exit System (EES)“, dostupné na: https://home-affairs.ec.europa.eu/policies/schengen-borders-and-visa/smart-borders/entry-exit-system_en.

7 Bradley a de Noronha, s. 103, překlad autora.

8 Colin Yeo, „Briefing: what is the hostile environment, where does it come from, who does it affect?“, 1. 5. 2018, dostupné na: https://freemovement.org.uk/briefing-what-is-the-hostile-environment-where-does-it-come-from-who-does-it-affect/.

9 Scheel, s. 7, překlad autora.

10 Dostupné na: https://performingborders.live.

11 Sandro Mezzadra a Brett Neilson, Border As Method, or, the Multiplication of Labor, Durham a Londýn: Duke University Press, 2013, s. 17–18, překlad autora.

12 Tamtéž, s. 18, překlad autora.

13 „Performingborders“, 2018, dostupné z: https://performingborders.live/about-us/.

14 Angela Yvonne Davis v rozhovoru s Dylanem Rodríguezem, The Challenge of Prison Abolition: A Conversation, 2000, dostupné na: www.historyisaweapon.com/defcon1/davisinterview.html#:~:text=Angela%3A%20First%20of%20all%2C%20I,the%20institution%20of%20the%20prison, překlad autora.

15 Beth Portier, Abolish prisons, says Angela Davis, The Harvard Gazette, 2003, dostupné na: https://news.harvard.edu/gazette/story/2003/03/abolish-prisons-says-angela-davis/, překlad autora.

16 Bradley a de Noronha, s. 31, překlad autora.

english