Znovu promýšlet lidská práva

Na rozhovoru pro CEDIT jsme se s Annou Šabatovou domluvili již na podzim 2019, kdy ještě jako ombudsmanka diskutovala v rámci večera Café Revoluce: Kdo jsme 30 let poté? pořádaného Provázkem. Uskutečnili jsme jej pak jen pár dní po té, co byl mediální ruch ohledně volby a nástupu nového ombudsmana přehlušen nekompromisním halasem kvůli koronavirové pandemii. V podtextu celého rozhovoru zaznívala otázka: jak nevnímat lidská práva jen jako sedimenty minulosti, ale jako magmatický fenomén, který může být potenciálním zdrojem energie pro budoucnost?

Co je podle vás z odkazu Charty 77 ještě živé? Nestal se z ní už jen vyprázdněný symbol?

Z Charty 77 stále zůstává jedno důležité poselství. Bylo to poměrně obsáhlé a různorodé společenství lidí, kteří měli na základě přihlášení se k myšlence lidských práv silný pocit vzájemné sounáležitosti. I přesto, že se mnohdy nacházeli na různých místech republiky a měli velmi různorodou minulost, měli pocit důležitého úkolu, hrdosti a relativního bezpečí díky vzájemné solidaritě a uvědomění si, že „je nás víc“. A tento étos lidí, kteří pracují na něčem, co považují za důležité, umožňuje překračovat běžné názorové rozdíly, dnes bych to nazvala názorové bubliny.

Tehdy byla společnost samozřejmě jinak strukturovaná. Ale v Chartě byli lidé schopni o něco společně usilovat a spolupracovat navzdory názorovým rozdílům. Toto společné úsilí tak umožňovalo překonat i poměrně silné ideologické různosti. Charta fungovala napříč politickým spektrem, protože panovala shoda na tom, že je potřeba dodržovat a naplňovat lidská práva, která jsou něčím, co má pro společnost velký smysl.

Málo se dnes hovoří o generační pestrosti Charty. Byli kolem ní jak úplně mladí lidé, tak i ti, kteří vstupovali do politického života ještě před druhou světovou válkou. Těch samozřejmě nebylo už početně mnoho, ale byli to lidé, kteří zažili období protektorátu a byli vězněni nebo padesátá léta, a to na různých stranách. V Chartě existovala snaha tyto rozdíly překlenout. Například v eseji Nežít v nenávisti Josef Zvěřina mnoha katolickým křesťanům ukázal, že je důležité odpouštět a hledět do budoucnosti a nenést si osobní traumata z minulosti.

Myslím si, že tento rozměr Charty se nám bude v nějaké příští krizi zase hodit. Teď zažíváme environmentální krizi, klimatickou krizi, a společnost se bude přeskupovat. Budou se třeba vytvářet silnější společenství než jen běžná politická organizace. Například v roce 2016 hodně lidí spojila myšlenka pomoci uprchlíkům.

Odkud se důraz na lidská práva v Chartě vzal? Odkud tato idea do tohoto prostředí přišla?

Charta 77 se díky ideji lidských práv zformovala. Po roce 1969, kdy začala probíhat normalizace, existovaly skupinky, malá prostředí svobodomyslných lidí, které byly dosti izolované anebo jen částečně propojené, ale neměly jednotící ideu. Až během procesu s Plastic People of the Universe mezi nimi vznikla vzájemná solidarita. Řada lidí z různých generací se díky němu vůbec setkala a seznámila. Po ukončení procesu mnohým z nich přišlo, že v tomto setkání byla jistá hodnota. A byl to Ladislav Hejdánek, který upozornil na to, že Československo nedávno ratifikovalo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Jiří Němec, velká postava katolického prostředí a undergroundu a hlavní organizátor solidarity s Plastiky, pak navštívil Havla na Hrádečku a dál je to už známé. Vznikla myšlenka, že když se stát zavázal dodržovat lidská práva, je třeba to po něm i žádat, a také vzniklo prohlášení, které bylo napsané velmi neideologickým způsobem. Protože se nedovolávalo ani socialistických, ani komunistických hodnot, mohli se pod něj v souladu se svým svědomím podepsat jak lidé, kteří režim zcela odmítali, tak i ti, kteří socialismus přijímali, ale jen kritizovali jeho praxi. Díky důrazu na lidská práva našli společný jazyk a společnou platformu.

Jazyk, kterým dnes hovoříme o Chartě 77, je zcela jiný než tehdy. Kdybyste prošli dokumenty Charty nebo sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, tak byste tam nenašli žádný ismus. Ani komunismus, ani kapitalismus, ani socialismus. Podstatu naší snahy se podařilo vyjádřit skrze koncept lidských práv.

Jakým způsobem se koncept lidských práv dařilo vnášet do institucí nově vznikajícího státu po roce 1989?

Charta nikdy nepředpokládala, že nevznikne normální politický život, i když sama neusilovala o politickou moc. Ale v návaznosti na Chartu začala ještě před revolucí vznikat vysloveně politická uskupení. Byly to například Hnutí za občanskou svobodu Rudolfa Battěka a dalších, Demokratická iniciativa Bohumila Doležala a Emanuela Mandlera či Klub za socialistickou přestavbu Obroda.

Po Listopadu se pomalu budovaly nové politické a státní instituce. Ustavily se politické strany, konaly se svobodné volby. Základní přihlášení k ideji lidských práv je možno spatřovat v přijetí Listiny základních práv a svobod. Byl založen ústavní soud, tehdy ještě federální. Ostatně byl už v předlistopadové ústavě, ale nikdy tento článek nebyl naplněn, až v roce 1991, v nových poměrech. Velmi důležité je, že Česká republika vstoupila do Rady Evropy a tím se přihlásila k celému souboru lidskoprávních dokumentů, zejména k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. A přihlásila se tím výslovně k ideji demokratického právního státu a lidských práv.

Hodně lidí si však po revoluci myslelo, že jsou lidská práva naplněna. Politické svobody byly skutečně velmi rychle naplněny, ale málokdo i z lidí kolem Charty byl schopen a ochoten vidět skutečný stav lidských práv v našem každodenním životě. Vzpomínám si, že ještě kolem roku 2000 se i v prostředí organizace Člověka v tísni řešila lidská práva jako otázka toho, co bylo v minulosti a co se děje jinde ve světě. Málokdo ale uvažoval o lidských právech tvořivě a kriticky z hlediska každodenního života společnosti. To se ale postupně měnilo.

Ve svobodných poměrech se rapidně zhoršilo postavení Romů. Byli sice uznáváni jako Romové a mohli se organizovat, to byla důležitá hodnota, ale ekonomicky se jejich situace velmi zhoršila. Zákony a vůbec politická praxe nového režimu tuto situaci moc nezohledňovaly a reagovaly na ni s velkým zpožděním. Typickým příkladem byl zákon o nabývání a pozbývání státního občanství, na jehož základě mnoho Romů těžce získávalo občanství. Což ale představovalo problém, protože na občanství byl tehdy navázaný celý systém sociální podpory. A tím, že mnozí Romové neměli občanství kvůli zákonné překážce, neměli ani nárok na sociální podporu. To založilo ekonomický propad mnoha rodin už v raných devadesátých letech. Myslím, že je zajímavé připomenout, že první institucionální reflexe byla takzvaná Bratinkova zpráva. Ministr Bratinka a jeho náměstek Viktor Dobal udělali v přiznání občanství a popsání velkého společenského problému obrovský kus práce. Jen pro pořádek připomínám, že Pavel Bratinka byl chartista.

Problematický byl i systém péče o ohrožené děti. Ještě v devadesátých letech se při odnímání dětí postupovalo dost svévolně. Sociální pracovníci nepostupovali podle základních principů respektujících rodinu a rodinný život jako hodnoty chráněné Listinou a Evropskou úmluvou. Dívali se s despektem na ty, jimž měli v zájmu dětí pomáhat. Osud dítěte nebyl chápán ve spojitosti s rodinou, takže když rodina přišla o byt, připadalo úředníkům normální dát děti do dětského domova. Tento despekt byl v systému silně zažitý, ale je zajímavé, že si ho nikdo už nespojoval s minulým režimem.

Podobné uvažování fungovalo i v případě odděleného školství a zařazování dětí do zvláštních škol. Mnoho profesionálů a učitelů bránilo starý systém a nebylo ochotno vidět, že děti v odděleném systému zvláštních škol nedostávají stejně kvalitní vzdělání jako ostatní, což je ve společnosti na celý život diskvalifikuje.

Úsilí o překonání hluboce zažitého systému je dlouhodobé, a proto nezbývá jiná cesta než se ho snažit postupně reformovat. Pozitivní roli v tom sehrála tehdy ČSSD, která měla ještě jako opoziční strana ve svém programu zřízení ombudsmana. Kromě přijetí zákona o veřejném ochránci práv (1999), což předchozí vlády odmítaly, zřídila Zemanova vláda na úřadu vlády odbor pro lidská práva a jmenovala vládního zmocněnce pro lidská práva, což předtím nebylo. Tuto část jejich volebního programu pro ně napsal můj manžel Petr Uhl.

Proč myslíte, že se v dnešní politice na lidská práva zapomíná?

Oficiálně se na ně nezapomíná. Ombudsman zrušen nebyl, zmocněnkyni pro lidská práva také stále máme. Objevil se tu však silný politický vliv, který začal lidská práva z podstaty zpochybňovat a dehonestovat. Vytvořila se falešná ideologie, která tvrdí, že lidská práva jsou jen pro „menšiny“ a že se „většiny“ netýkají. Tento mylný pohled, který obratně těží z nejrůznějších předsudků, má podle mého za úkol dehonestovat lidi, kteří usilují o to, aby se ve společnosti prosazovaly jiné než výhradně ekonomické zájmy. Má také ve společnosti snížit vliv nekomerčně a humanitně myslících lidí. Tento názorový proud, který dnes reprezentuje Tomio Okamura nebo prezident Zeman, což je určitý dějinný paradox, však není jen záležitostí České republiky.

Nyní je ale potřeba se ptát, jak se s tím dá bojovat. Je potřeba hledat způsoby, jak oslovit ty lidi, kteří mají pocit, že v dnešním světě nemají dost možností a příležitostí a že se s nimi moc nepočítá. Což je sice objektivní fakt, ale přitom se nedá ani říct, že by nějaké jejich základní lidské právo bylo potlačeno. V levicových prostředích se vede debata o tom, že dnešní levice zapomněla na ty své „masy“ a že nebojuje s kapitalismem v zájmu širokých vrstev společnosti. Pominu-li teď ten slovník, tak na tom něco je, velké skupiny společnosti se necítí být reprezentovány. A tím je potřeba se zabývat. Tuto myšlenku však není možné stavět do konfliktu s ochranou základních práv. Nejde přece o to, zda jedno, či druhé, ale jak tyto ideje společně přetavit do nové vize. Kolem některých médií se dnes formují nové levicové platformy, např. kolem Deníku Referendum, A2larmu či kolem časopisu !argument. Doufám, že takto myslící lidé se budou podílet na formování naší budoucnosti i v politické reprezentaci.

Představují dnes lidská práva v rámci veřejné diskuse prostor, v němž panuje všeobecná shoda, jako tomu bylo v případě Charty 77?

Lidská práva ze sedmdesátých let tento prostor určitě nevytváří. Musíme se začít ptát, co znamenají lidská práva dnes, v kontextu klimatické krize. Naše odpovědi nebudou stejné jako v sedmdesátých letech. Naše sociální realita je dnes už jiná. Musíme se například podívat na to, proč se posledních čtyřicet let rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými a proč čím dál tím více světového bohatství vlastní jen malá skupina lidí. To je podle mého v přímém rozporu s ideou lidských práv. Ale příčiny, proč se to děje, nelze jednoduše uchopit a pojmenovat. Jsou zabudovány v celém systému.

Systém i lidská práva ale můžeme redefinovat, můžeme debatovat nad ústavami, můžeme prostřednictvím ústavních principů zajistit spravedlivější redistribuci bohatství. Klimatická krize, ale i současná koronavirová krize a s ní spojená krize finanční jsou určitě výzvami i k novému promýšlení konceptu lidských práv. Zůstane nosným, pokud dokáže pružně reagovat na nové problémy a efektivně chránit slabé. V abstraktní rovině samozřejmě lidská práva chrání všechny. V praxi však ti slabší přicházejí často zkrátka. Jde tedy také o sociální práva, aby se promítala i do zvýšení kvality běžného života. Což nemusí vždy nutně znamenat jen více peněz jednotlivcům, důležité jsou velké investice do veřejných služeb a reálné zajištění rovného přístupu ke vzdělání, ke zdravotní péči, k běžným veřejným službám, jistě to znamená také přístup k zaplatitelnému bydlení, ke kultuře a další věci.

Máte naději, že uvažování o lidských právech bude iniciováno v rámci stávající politické reprezentace?

Reakce současných politických představitelů na klimatickou krizi i na současnou koronavirovou krizi jsou dosti omezené. Obávám se proto, že tito lidé toto téma nebudou iniciovat ani v budoucnu. Velký potenciál vidím v lidech napříč celou naší společností, kteří uvažují kritičtěji a kteří chápou, že situace klimatické krize je velmi naléhavá. Myslím, že skupiny těchto lidí začnou posilovat, a doufám, že přerostou v parlamentní většinu. Jsou to jistě různé ideové proudy, ale mohla by se z nich vytvořit většina, která bude schopná se dívat do budoucnosti a jednat ve prospěch lidí i přírody. Pro mne je symbolem omezenosti věta premiéra Andreje Babiše, že by Evropa kvůli koronaviru měla zapomenout na Zelenou dohodu. To je pro mne symptom toho, že naše aktuální politická reprezentace nebude schopna odpovídat na výzvy doby a bude nahrazena lidmi, kteří budou svět chápat v souvislostech a kteří budou schopni pracovat pro budoucnost.

Společenská proměna je dnes ještě nejspíš v začátcích, ale už je znát. Nejen díky existenci médií, o nich jsem už mluvila, posouvají se i média hlavního proudu. Za poslední rok se o klimatu začalo hodně psát. Dnes si už přes osmdesát procent lidí myslí, že člověkem způsobené změny klimatu ohrožují naši budoucnost. Souvisí to jistě i s tím, že nám uschly lesy a že ledaskde mizí voda, že si na to najednou můžeme sáhnout.

Jakou výzvu podle vás představuje pro koncept lidských práv uprchlická krize?

Lidská práva ani solidarita by se neměly zastavit na hranicích. Pokud jde o uprchlictví, selhávají jak země Visegradské čtyřky, tak v nestejné míře i celá Evropa. Otázka našeho vztahu k uprchlíkům je otázka lidskosti, kterou prostě nesmíme vzdát. Současně ale musíme přemýšlet, jak pracovat na tom, aby ti lidé nemuseli ze svých domovů utíkat. Vždycky existovala část lidí, která se přesouvala a hledala lepší podmínky k životu. Ale dnes množství těch, kteří opouštějí svůj domov, závisí na tom, v jakém prostředí žijí. A velká část uprchlíků jsou už dnes uprchlíci klimatičtí nebo váleční.

Odpovědnost bohatého světa spočívá v pomoci těm chudším, především Africe, která se stane s postupující změnou klimatu částečně neobyvatelnou. Primárně jde tedy o reakci na současné klimatické podmínky, aby chudé země zůstaly obyvatelné. Ale ani hranice, které vydobyli naši předkové, nejsou posvátná kráva a nejsou neprostupné. Není důvod, proč by tu s námi nemohli žít ti, jejichž země se neobyvatelnými stanou.

Jak může instituce ombudsmana přispívat k prosazování lidských práv, konkrétně v případě klimatické krize?

Mohu jmenovat dvě situace, kterými jsem se zabývala. První byla výjimka pro elektrárnu Chvaletice, která byla poskytnuta jako výjimka pro vyšší znečišťování oxidem dusíku a rtutí. Zahájila jsem šetření z vlastní iniciativy a tato výjimka byla zrušena. Zároveň bylo řečeno, že kraj je podjatý, což i úředníci sami o sobě říkali, a tak to bylo předáno k řešení jinému kraji. Tím chci říct, že ombudsman může a měl by z vlastní iniciativy poukázat na věci, které jsou proti veřejnému zájmu. Stačí je jen vidět. A poskytovat výjimky pro vyšší znečišťování rozhodně proti veřejnému zájmu je.

Druhou věcí, kterou jsem řešila, je těžba štěrkopísku u Ostrožské Nové Vsi, kde jsou relevantní obavy, že by těžba mohla ohrozit zásoby pitné vody asi pro 130 000 obyvatel. Upozornila jsem, kromě jiného, že je potřeba aplikovat princip předběžné opatrnosti. Za mého působení se tento případ bohužel neukončil. Myslím si ale, že ombudsman má podporovat řešení, která jsou ve veřejném zájmu, a právo těžby není žádné základní právo.

Zajímavé a možná i paradoxní je, že v Maďarsku mají podle nové Orbánovy ústavy z roku 2012 ombudsmana se dvěma zástupci, kteří jsou přímo určeni na konkrétní agendu. Jeden zástupce se zabývá menšinami a druhý je určen pro řešení problémů ve prospěch budoucích generací, což by mělo primárně zahrnovat zachování kvalitního životního prostředí pro naše potomky. Jejich konkrétní praxi sice příliš neznám, ale oproti našemu pojetí ombudsmanské instituce se jedná o zajímavý koncept.

Rozhovor vyšel v červenci 2020 v CEDITu 3: R e konstrukce budoucnosti.