Cesta k otevřené dramaturgii v HaDivadle

Když jsem v roce 2015 nastupoval do HaDivadla jako jeho umělecký šéf, zvolili jsme pro naši první sezonu název Společnost individualismu s podtitulem Být (s) někým?. Prvním programovým záměrem bylo jasně artikulovat naši dramaturgii jakožto angažovaný nástroj zkoumání současné společnosti. První sezony se tak nesly převážně v důrazu na hlavní inscenační činnost a její dramaturgii. Postupem času mi v diskuzích s kolegy a taky v ohlížení se kolem sebe, na umělecké praxe zejména v německých divadlech a galeriích, začalo docházet, že inscenační činnost a výběr textů je pouze jedna část celkové dramaturgie divadla a novými trendy začínají být doprovodné programy, které nejen rozšiřují kontexty děl, ale zároveň přenastavují vztah kulturní instituce ke svému publiku do mnohem partnerštější polohy. Tak, jako mnohé výstavní prostory začaly kriticky nahlížet svoji funkci omezenou v konceptu takzvaných white cubes vystavujících pouze exponáty a umělecké artefakty odlehlé od sociální reality, která je obklopuje, tak i my jsme začali chápat limity provozu orientovaného pouze na odehrání večerního představení. Zkrátka nám došlo, že ono moře, kterým dramaturgie může být, je mnohem rozlehlejší. Podstatná změna v současném umění už neprobíhá pouze na poli děl, ale zejména na poli vztahů mezi institucí a jejím publikem. Progresivní kulturní instituce, ale i festivaly, se transformují a stávají se mnohem více komunitními prostory. Chápou se jako určitá mentální pole. V nich pořád existuje tvorba nových inscenací, které na zbytek programu působí gravitací svých témat, ale jejich vznik není definitivním cílem. Tím se stává živé setkávání tvůrců a diváků v onom mentálním poli, společné zakoušení a rozšiřování sdíleného diskurzu vlastní imaginací každého jednoho účastníka nebo účastnice. Progresivně orientované kulturní instituce tak mají za úkol nejen produkovat díla, ale zejména iniciovat dialog skrze umění jakožto jedinečný nástroj imaginativního poznávání světa a našeho místa v něm.

Foto: Terezie Fojtová

Divadlo je pro mě unikátní médium zejména tím, že se děje ve společenské interakci, v živé přítomnosti lidí, kteří spolu každý večer tvoří nedocenitelné dočasné společenství – autentický veřejný prostor. Díky práci v HaDivadle se mi přesunulo těžiště z představy o mém vlastním zkoumání světa, o mé tvorbě, kterou předkládám anonymnímu publiku, směrem ke společnému výzkumu, který podnikáme nejdřív uvnitř tvůrčího týmu a pak také každý večer spolu s diváky. Divadelní provoz často redukuje publikum na mlčící a občas tleskající (v různých intenzitách) masu. Tak velký potenciál spolupřítomnosti lidí různého věku, různých rodinných zázemí, různých místních původů, různých profesí se společnou touhou poznávat svět a sebe skrze divadlo se tak každý večer zahazuje do šedé anonymity s názvem „odbavený divák“ nebo „odehrané představení“. Občas mám pocit, že tabulky vládnou světu a bohužel čím dál tím víc i divadlu. A to mě začalo štvát.

Hledání kontinuity a komunity HaDivadla

Od začátku naší éry nám bylo jasné, že vstupem do HaDivadla nevstupujeme na půdu nepopsaného listu. HaDivadlo je scénou s významnou tradicí a ta pro mě od začátku vytvářela živé pole dialogu. Tradice totiž není nějaký jasný kodex, který bychom mohli dohledat v knihovně, ale divoký a pořád probíhající rozhovor, někdy i hádka. Čím dál tím víc mi docházelo, že jestli tvoříme jakousi kontinuitu s původním HaDivadlem, tak zejména v rostoucím důrazu na mezilidský kontakt a jeho nevypočitatelnost, v zájmu o dialog a jeho nepravidelnosti. Věřím, že napříč generacemi a érami v HaDivadle nás spojuje sdílení určitého bytostného neklidu a touha skutečně poctivě poznávat svět jako dobrodružný a trochu i neuchopitelný paradox, který nikdy nepoznáme hlouběji než v živém rozhovoru s druhým, než ve vztahu k jinakosti a z té plynoucí divnosti. Protože rozhovor, skutečný rozhovor, je přerušením naší samoty. Není sebepotvrzováním, ale rozjitřováním a zneklidňováním, které nás aktivizuje, nutí přeskupovat myšlenky, ověřovat jejich adekvátnost, zjišťovat, co v nás samotných je pouze rétorické, co je pouze chránič našeho ega, co je póza a co úplná blbost. A pak nás dobrý rozhovor nutí myslet znova – důsledněji, upřímněji, odvážněji – dál. Po všech těch letech potěžkávání otázky, co je pro mě tradice HaDivadla, co je HaDivadlo, po všech mých všeobecných odpovědích, že je to kontrakultura, underground, studiové divadlo, laboratoř, angažované divadlo atd., jsem nakonec došel k závěru, že HaDivadlo je zejména místem setkávání odvážných a zvědavých lidí, místem, které nás živě ruší a trochu i útočištěm před světem, kde musí člověk za všech okolností vykazovat sebejistotu a legitimitu. Do HaDivadla se chodí proto, aby si člověk mohl na chvíli dovolit nevědět, aby se mohl nechat vyrušit. Ale rušíme se vzájemně! Nejsou zde klidní šamani, kteří mají svoji pravdu a z této pozice dosažené pravdy ruší svoje jinak zabedněné publikum a dávají mu lekce. Ne. Naši diváci nás také ruší a ruší nás skvěle! Pořád nevíme, jak má vypadat kvalitní divadlo, pořád nevíme, co je vlastně ta progresivní dramaturgie, pořád nevíme, kdo jsme my. A o to jde. Nevědět to a v tomhle nevědění chodit spolu neklidně sem a tam a dát si čas nechat v sobě všechny ty otázky promlouvat. Podržet spolu nevědění. Myslet jinak.

Foto: David Konečný

Východiska otevřené dramaturgie

Začalo to tedy důrazem na offprogram a vzdělávání (i když na mě tento pojem pořád působí hrozně školácky a mocensky, nemám lepší). Nejdřív jsme vytvořili formát diskuzí s kamarády z kulturních novin A2 k jednotlivým inscenacím. Pak nám došlo, že by bylo skvělé nepovídat si pouze o tématech, ale pokusit se nabízet našim divákům také nové úhly pohledu na inscenace zevnitř uměleckých týmů jednotlivých projektů, které by si kladly otázky jako: Jak je tohle dílo zkonstruováno? Čím má promlouvat? Jakých prvků si na něm všímat? Tak vznikly autorské dramaturgické úvody k inscenacím, které máte možnost zpětně vidět na našem YouTube kanálu a které jsou už dnes běžnou součástí programu mnoha divadel v republice. Sám se k nim někdy před takzvanými oprašovačkami na konci léta, když má člověk pocit, že je mu dílo už hrozně cizí, jako by ho už ani nevytvořil on sám, vracím.

Ale pořád to nebylo vše, protože dílo není pouze realizovaným záměrem tvůrčího týmu. Je taky všemi odrazy v imaginacích diváků, všemi asociacemi, myšlenkami a pocity, které vytváří. Divadlo má být nejen prostorem pro osobní zažívání těchto asociací, ale taky místem jejich sdílení ve společenství. Kde jinde než v divadle se můžeme tak do hloubky konfrontovat s vkusem, se subjektivitou jiného člověka, který nepatří do naší sociální bubliny? Kde jinde můžeme skrze tyto zkušenosti tak nečekaně rozšiřovat svoji vlastní subjektivitu? Zaujal mě pojem, který se snaží vyjádřit současnost, kterou procházíme – ekonomika osamělých. Jako by izolace byla cílem současné (ale i minulé) moci. Ovšem dnes díky technologiím, kterými moc operuje, dosahuje tento prvek naší reality nebývalých výsledků. A tak možná mnohem víc než to nejradikálnější téma, je dnes tím nejvíc kontrakulturním a subverzivním právě zakoušení komunitnosti. Živý dialog je nová rebelie.

Foto: Káťa Opuntia

Čili HaDivadlo se pro nás čím dál tím víc stávalo místem, kde se nejen zkouší a zakouší inscenace, ale kde se tyto zážitky rozšiřují, sdílejí, kde se dá s těmito zážitky spolu pobýt. A tak jsme přiřadili k dramaturgickým úvodům taky besedy s diváky po představeních. Na začátku to naše herecké kolegy a i nás další tvůrce občas štvalo. Prvotní reflex asi každého člověka po velkém výdeji energie je spojený s touhou zakuklit se a vstřebat zážitek o samotě. A samota je bezesporu důležitá, ovšem je dobré její pohodlí občas překročit a vyjít z ní ven. Sdílet. V našem postkomunistickém regionu máme z veřejného prostoru a kolektivity pořád jakési trauma. Někde jsem slyšel, že čeští studenti se poznají tak, že na přednášce nekladou otázky. Ovšem začínáme čím dál tím víc vnímat, že i v současném pozdním kapitalismu pociťujeme trauma z opačného extrému – z izolace a z vše obklopující samoty. A pak se v nás začalo něco měnit. Občas jsme se na zkouškách vraceli k některým názorům z besed. Občas nás některé divácké nebo i naše vlastní náhledy, které jsme najednou museli na besedě verbalizovat, začaly v malých detailech (ale o ně jde v umění především) posouvat v dalších reprízách jinam, dál. Naše inscenace začaly nově zrát. Jako by se pozvolna rozšiřovalo vědomí, které inscenace spolutvoří. Začali jsme trochu nově kalibrovat reprízy a provádění některých pasáží. Jazykem nepřístupné teatrologie: začala se intenzifikovat autopoietická zpětnovazební smyčka mezi jevištěm a hledištěm. Jazykem lidskosti: začali jsme s diváky na sebe působit víc vzájemně. A taky diváci začali ve větším počtu na naše besedy chodit!

Dramaturgie jako síť

I když divadlo už asi navždy komplikovaně miluji, spoustu bolesti mi v něm způsobilo skryté a někdy i otevřené mesiášství, které se nad ním vznáší. Očekávání, že přijde „ten jeden“ (mužský rod je zvolený záměrně), kdo nás spasí. Čekáme na toho geniálního Režiséra, který přinese ohromující nápady, čekáme na toho pana Herce, který jediným slovem otevře existenciální hloubku sebebanálnějšího textu. A přitom je to takový omyl! Děláme divadlo, jako bychom pořád čekali na druhý příchod Krista, nebo alespoň Havla. Ale divadlo je týmová práce. Děje se v kolektivu. To je jeho přirozenost. A i postava dramaturga v divadle na sobě nese často titánské, nesplnitelné nároky. Dramaturg s velkým D – uvědomili jsme si, že je to iluze. Domácí dramaturg/yně má být u projektů a radostně zapleten/á ve vztazích. Má kurátorovat komunikaci uvnitř týmu a taky mezi konceptem díla a diváky. Pak ovšem od něj/ní ale nelze očekávat, že každý rok přinese texty, které budou samospasné.

Došlo nám, že když divadlo začne vytvářet konzistentní mentální pole, bude se kolem něj přirozeně vytvářet prstenec inspirativních, vzdělaných a sečtělých lidí, kteří s oním polem rezonují. Ovšem institucionální praxe nechává tyto lidi často stranou. Jako by nebyl čas se setkat a bez jasného záměru pokecat o tom, co kdo čte. A tak jsme začali přemýšlet nad touto skupinou lidí rezonujících se současným duchem našeho divadla, kteří nemusí být nutně divadelníci, a nad tím, jak je přizvat do dialogu. Jak myslet trochu méně s důrazem na okamžitý účel. Šlo nám o to postavit a institucionalizovat tohle volné, bloudivé, blouznivé a pomalé povídání si s lidmi kolem našeho divadla jako důležitou součást našeho provozu. Tak jsme zřídili pravidelnou platformu takzvané dramaturgické rady.

Bohdan Karásek, Ivan Buraj a Tereza Marečková na setkání dramaturgické rady.
Foto: Anna Prstková

Letošní Sezona 49: Konec iluzí je první sezonou, která vzešla ze setkávání a společného přemýšlení našich interních dramaturgů, Anny Prstkové a Mila Jurániho, a mě jakožto uměleckého šéfa s dramaturgickou radou tvořenou čtyřmi členy, přičemž její složení by se mělo střídat každý rok. V praxi naše rada fungovala následovně. Zezačátku jsme přemýšleli, jací lidé by nás zajímali. Čí čtení a myšlení by nás mohlo obohatit. Těch lidí, co nás zajímali, bylo nakonec docela dost, ale z různých důvodů jsme vybrali Terezu Marečkovou, se kterou jsem se setkal u zkoušení inscenace Tady je všechno ještě možné v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, a která kromě toho, jak je mi lidsky blízká, mě i nesmírně inspiruje svým zájmem o starší texty a poctivým hledáním kontinuit a inspirativních vazeb mezi myšlením kdysi a dnes. Bohdana Karáska, jehož cit pro divnost, minoritnost, outsiderství a velmi rafinovaný literární vkus mě nikdy nepřestane uchvacovat. Pak Terku Semotamovou, která sama píše, překládá a jejíž myšlení i psaní považuji za skvěle drzé a odvážné. A nakonec Adama Borziče, kterého jsem poznal díky podcastu Hergot! na rádiu Wave. Pamatuju si, že Adam v tomto pořadu mluvil o súfijském básníkovi Rúmím. Nezapomenu na verš: Ze zranění vychází světlo.

Zadání pro dramaturgickou radu bylo jednoduché i složité zároveň: pokuste se zamyslet nad současným HaDivadlem, každý/á ze své perspektivy, a pak ponořte ruku do řeky textů co vámi protekly a vyberte pět z nich, které vám dávají smysl jako budoucí inscenace v našem divadle.

Každý zareagoval po svém. S některými jsme si před zásilkou pěti textů vyměnili i několik mailů o tom, co vlastně současné divadlo je a jaké náměty si myslíme, že jsou pro divadlo vhodné. To bylo skvělé. Velmi jednoduché otázky, na které si myslíme, že už dávno známe odpověď, občas provokují myšlení nejvíc. Jaké texty jsou vhodné pro divadlo, pro naše divadlo? Jak je charakterizovat a co je spojuje? Vidíte? Vlastně nevím. Musím se nad tím sám zamyslet…

Foto: David Konečný

Následovalo první živé setkání v Praze, v Kampusu Hybernská. Povídali jsme si nejen o jednotlivých tipech, ale i o spoustě dalších věcech a jiskřilo to radostí a smíchem. Na základě této debaty jsme pak s interními dramaturgy lépe a přesněji pro dramaturgickou radu, která nám byla prvním publikem, pojmenovali téma letošní sezony a s tímto těžištěm jsme vytipovali tři z dvaceti námětů, na které jsme se zaměřili do dalšího setkání. Stalo se tak, že jednotliví členové rady četli texty od jiných členů. Vznikalo prostupovaní subjektivit. Druhé setkání vydestilovalo text Gerharta Hauptmanna Osamělé duše, který se pak stal jednou ze dvou možností, které jsem zvažoval inscenovat, avšak po Otevřené dramaturgické poradě s diváky jsem se rozhodl pro text Jeana Luca Lagarce Jenom konec světa.

Z hlediska efektivity by někdo mohl říct, že dramaturgická rada byla zbytečná, protože nakonec inscenujeme jiné texty. Ale u tvorby nejde o vítěze a poražené. Texty a témata se vzájemně podpírají a nasvěcují. Právě cesta skrze jiné texty od dramaturgické rady nás dovedla k výsledku, kterým je dramaturgie letošní Sezony 49: Konec iluzí. Otázky ohledně budoucího vývoje dramaturgie HaDivadla pátrající po tom, co má dnes smysl inscenovat a proč, které jsme společně s dramaturgickou radou diskutovali, nám otevřely nové perspektivy, nutily nás samotné nahlas artikulovat to, co jsme si do té doby pouze bezpečně mysleli uvnitř sebe, a tím se nám vše zamýšlené měnilo před očima. Díky všem těm rozhovorům a přečteným textům vidíme současnost tak, jak ji vidíme. Nic nepadá pod stůl. Věřím, že jestli se dá kvalita výsledné inscenace vůbec nějak kvantifikovat, tak je to počtem rozhovorů, které se o ní v přípravách vedou. I když spolu nesouhlasíme, nerozumíme si, nutí nás to ověřovat naše východiska a nově artikulovat náš záměr. Každý rozhovor nově přeskupí vnitřní důrazy a těžiště díla směrem k lepší komunikaci s vnějškem, kterou je každé dílo především. A tím nemyslím komunikaci jako totální transparentnost nebo doslovnost, protože u díla je zprávou i to, že je něco tajemné, nedořečené, zakryté. A v duchu iniciování toho mentálního sympozia různých subjektivit, kterými prochází v přípravách koncept sezony, zafungovala dramaturgická rada skvěle.

Sdílet tvorbu

Druhým principem, který jsme se rozhodli v našem konceptu otevřené dramaturgie rozvíjet jsou otevřené dramaturgické porady s diváky. Vyšli jsme z úvah ohledně obousměrnosti komunikace mezi kulturní institucí a jejím publikem, kterou jsme si ověřili jako pro nás směrodatnou v besedách po představeních.

Divadlo (jak jsme si mohli ověřit v průběhu pandemie covidu-19) není možné bez setkání. Ale i setkávání může mít různé kvality a hloubky. Už delší dobu nás lákalo rozšířit naši činnost nad rámec besed po představení. Vtáhnout diváky přímo do naší kuchyně, ve které vzniká nová sezona, abychom vedli společný dialog o tom, co nás zajímá jako komunitu, pro kterou je HaDivadlo důležitým místem. Rozhodli jsme se proto poslední dramaturgickou poradu před zveřejněním sezony, poradu, na které se často láme chleba a tvoří se ta nejdůležitější rozhodnutí, otevřít. Zakusit ji spolu.

Otevřená dramaturgická porada.
Foto: Terezie Fojtová

Společnou poradou o nadcházející sezoně jsme také chtěli vykročit z vnímání inscenace jako hotového, neměnného díla, které doručujeme divákům z jeviště. Ukázat ho jako živý a pulzující tvar, který se rodí, prochází různými životními fázemi, a to i po derniéře. Domnívám se, že zakoušet představení pouze jako ohraničený zážitek jednoho večera je velmi zkreslující – i když pro diváky běžné. To zkreslení vytváří skutečnost, že inscenace jako by nikdy nebyla zcela hotová a její realita je spíš procesem, součtem jejího vývoje než pevným vzorem, který se beze zbytku jednou za měsíc otiskne v podobě večerní reprízy. Kolikrát se nám samotným v divadle proměňoval vztah s dílem v průběhu zkoušek, ale pak i v průběhu jejího hraní, kolikrát tento postoj zrál v čase. Ovšem charakterem provozu a nabídky repertoárového divadla tato iluze úplnosti jednoho představení vzniká. Přitom právě rozšiřování našeho pohledu od ohraničených realit k perspektivě procedurality, komplexnosti a hybridnosti našeho světa, je jednou z klíčových misí současného umění.

Otevřená dramaturgická porada proběhla 24. května 2023. Tvůrci a tvůrkyně příští sezony – Júlia Rázusová, JQr a já – jsme účastníkům na úvod prezentovali možné varianty našich projektů a podělili jsme se také o tvůrčí dilemata, před kterými stojíme. Následně měli účastníci možnost vybrat si, o kterém projektu se jim chce s tvůrcem nebo tvůrkyní nejvíc povídat. Byla tu i možnost chodit od jednoho debatního „ostrova“ ke druhému. Za sebe musím říct, že mě Otevřená dramaturgická porada skutečně posunula dál v úvahách a podnítila rozhodnutí inscenovat právě text Jeana Luca Lagarce Jenom konec světa. Naše diskuze mi pomohla vnímat, jak je téma návratu dospělého dítěte zpátky k rodičům a sourozencům rezonující a osobní pro mnohé zúčastněné, ať už ho zažívají z jakékoliv generační strany. Překvapilo mě, že nikdo neřešil skutečnost, že text už byl v českém divadle uveden a taky že vznikla jeho slavná filmová adaptace, což byly moje důvody obávat se, že volba Lagarcova textu nebude dost originální. Náš rozhovor mi také pomohl pro sebe ještě lépe formulovat, že nejde jenom o osobní a marginální téma. Situace nedorozumění při návštěvě hlavního hrdiny přicházejícího z města zpátky na venkov, ke své rodině a taky původní třídě, jejíž kultuře již nerozumí, je i po třiceti letech námětem velmi současným a dotýkajícím se obecnějších společenských principů. Jak spolu ve světě, kde se čím dál tím účinněji uzavíráme do svých názorových a vkusových bublin, máme komunikovat? Jak tvořit společný veřejný prostor, když se nám nedaří tvořit ani elementární porozumění s našimi nejbližšími?

První setkání celého souboru HaDivadla v Sezoně 49: Konec iluzí.
Foto: Dag Markl

Z následné reflexe Otevřené dramaturgické porady s Júlií Rázusovou a JQr jsem měl pocit, že i když to byla pro nás všechny velmi nevšední situace a výzva, byla také inspirativním a obohacujícím zážitkem. Našli jsme zde prostor pro dialog i zdravý nesouhlas. A taky jsem měl dojem, že kolegové tuto událost ocenili jako skvělou příležitost pro zkonkrétnění představy o tom, kdo jsou diváci HaDivadla.

Zároveň padl skvělý postřeh od JQr, že obyčejně jsou hostující tvůrci v divadlech spolu pouze uvedeni v propagačních textech, ale divadelní sezona pro ně není reálným setkáním. Takhle jsme díky přípravám na dramaturgickou poradu s diváky měli, i když na krátko, možnost vidět se všichni dohromady a přemýšlet o vztazích a vazbách mezi našimi projekty.

Závěr

Nemyslím si že naší otevřenou dramaturgií a principy, které v tomto textu popisuju, objevujeme Ameriku. Pro mnohé jsou tato východiska samozřejmá, ale pořád narážíme na to, že zdaleka ne všude a pro všechny – ani v uměleckém prostředí. Pořád žijeme ve světě, kde často podstatnější, než přijímání a tvůrčí rozvíjení skutečnosti, že žijeme ve vazbách – a sami, bez druhých, jsme neúplní –, je obhajoba vlastní neomylnosti a legitimity. Jako by potřeba druhých byla naší slabinou, a ne základní charakteristikou společnosti jako takové. Domnívám se, že podstatné životní pravdy známe asi všichni, ale jedna věc je něco znát a druhá v tom žít. Zkrátka k celistvosti a komplexnosti zakoušení světa potřebujeme jeden druhého. A to i v kulturních institucích.

Ivan Buraj
umělecký šéf HaDivadla

Foto: Terezie Fojtová