Divadlo a Tereza Chvátalová, lektorka nově otevírané Divadelní třídy CED

Co máš ráda na divadle?

Teda, hned zkraje takto zeširoka! Nejvíc jeho živost a neopakovatelnost, fyzično, intenzivnost. Setkávání, komunitu, jež kolem sebe umí vytvářet. Zajímají mě všechny jeho složky a přesahy. Mám ráda proces tvorby, lidi kolem divadla, diváky, jejich reakce, ale i to, když jsem sama „jen“ divačkou a prožívám (samozřejmě se ale nevyhnu profesní deformaci a rozebírám si to v hlavě ze všech stran). Taky, že divadlo není skutečné, ale hra, napodobení reality, které dříve či později skončí. 

A co všechno pro tebe divadlo znamená?

Práci i tu nejmilejší zálibu v jednom. Každý den se přihlouple usmívám svému štěstí dělat práci, co mě tak moc baví a naplňuje. Divadlo v širším slova smyslu prakticky protkává i můj volný čas a já to miluju, i když vím, že to asi v takové míře nebude možné napořád. Je to životní styl, potřeba i služba, nezbytnost pro společnost v každé době. 

Jak ses dostala k divadelnímu lektorování?

Docela mimochodem. Dozvěděla jsem se o existenci takové profese až na DAMU, kde jsem si zapsala volitelný předmět s Aničkou Hrnečkovou. Díky tomu jsme se podívali do divadel Minor a DRAK, a já se následně dostala ke spolupráci s Divadlem D21. Tam to měli taky skvěle rozjeté a díky nějakému tehdejšímu grantu mohly školy na dílny dokonce zdarma. Přijde mi, že než jsem absolvovala DAMU, teprve se tento obor ve větší míře rozvíjel všude po republice. Dneska mám pocit, že je to ale pořád málo, a přitom jsme už výrazně jinde. Postupně jsem si začala uvědomovat, i tím, že jsem trávila čím dál víc času v divadle jako divačka, že by mě spíš lákalo pracovat v divadelním prostředí. Bohužel všude jinde musíte pozici a důležitost divadla nebo dramatické výchovy mnohem víc obhajovat. V divadle zase vysvětlovat, co to může divákům i instituci přinášet, ale je to asi přece jen vstřícnější prostředí a přirozeně se to nabízí. Pak přišla moje diplomka dotýkající se využití divadelní hry, následně – spolu se stěhováním do Brna – spolupráce s HaDivadlem a Polárkou a už to jede. Je to pro mě příležitost propojovat publikum s divadelní tvorbou, podněcovat, naťukávat, reflektovat a tak i aktuálně odrážet potřeby společnosti.

Jak hodnotíš studium na DAMU? 

To byl úplně jiný svět, než jsem do té doby znala. Šla jsem do Prahy z malého města a i když jsem se divadlu věnovala už dlouho předtím, netušila jsem, kolik toho nevím, do jakých šířek divadelní svět sahá. DAMU mi otevřela možnosti do všemožných směrů, pomohla najít samu sebe a hlavně mě inspirovala. Navíc vás tam najednou berou jako svobodnou tvůrčí bytost. Na Katedře výchovné dramatiky umí v každém objevovat, podporovat a rozvíjet to, v čem vyniká. Nabídnou od každého něco a pak už je to na vás. Dramatická výchova je ještě k tomu specifická v tom, že se dá přirozeně propojovat s dalšími příbuznými obory a využívat leckde. Nejlepší bylo setkání s kapacitami svého oboru, osobnostmi, kdy nešlo ani jinak, než je, a to co vás učí, nemít ráda. Zmínit musím určitě profesorku Janu Pilátovou, která mě naučila přemýšlet o divadle úplně v jiných sférách, profesora Jaroslava Provazníka, díky němuž jsem objevila lásku k literatuře, obzvlášť k té pro děti a mládež. Úžasné samozřejmě byly i praktické předměty – třeba herectví s Hankou Smrčkovou, hlasovka s Ivanou Vostárkovou, divadelní projekty, hodiny o divadle s dospělými s Romanem Černíkem, strukturované drama s Radkem Marušákem. Co to šlo jsem se snažila zapojit do akcí, zúčastnit se kurzů apod., protože jsem tušila, že takovou příležitost už nikdy (a co si budem – i zdarma) mít nebudu. A už stačí, asi se mi po tom dost stýská, když nevím, kde přestat…

Raději vzdělávání divadlem nebo vzdělávání o divadle?

U těchto typů otázek mám ráda přímé odpovědi, tedy řeknu rovnou, že vzdělávání divadlem. Jsem spíš praktik. Na druhou stranu jedno s druhým by se mělo ideálně doplňovat a existovat v souladu. V procesu tvorby je fajn, když tam studentům vkládáme i něco ze znalostí dějin divadla nebo pojmosloví. A pak ještě – my jako pedagogové či lektoři bychom neměli ustrnout na jednom místě a celoživotně si doplňovat informace o umění, posouvat se ještě dál.

Dokážeš jmenovat nějaký ze zásadních zážitků z workshopů s dětmi či mladými dospělými?

Pro mě je ještě stále zásadní zážitek, že škola má zájem na workshop přijít a strávit s námi nějaký čas. To je polovina úspěchu. Přála bych si, aby to jednou bylo automatické a vnímané víc jako nezbytné, obzvlášť pro ty samotné školy. Bude to znít jako klišé, ale vždycky je to vlastně zážitek, protože to nikdy není stejné - různé skupiny tvoří různě. Mám ráda, když dojde ke společné diskuzi, třeba i s opozičními názory. Ale abych byla konkrétnější – za zmínku stojí určitě intenzivní propojení v rámci jedné dílny ještě na DAMU, kdy jsme během česko-slovenské Noci divadel s kolegyněmi vedly program, a do jedné z aktivit promítaly projekce okamžiků z historie, přičemž za okny bujely hlasité demonstrace. Hrdě jsme si špendlily stužku s trikolórou. Obecně bývá kouzelné, když se téma workshopu samovolně propojí s aktuální situací ve světě či v životě účastníků a sami to pojmenují. Nebo když na konci při drobných prezentacích vidíme, jak za krátký čas vznikne něco hodnotného, taky když se budují vztahy mezi zúčastněnými. Nedávno jsem v Polárce poprvé vytvořila dílnu pro společný hravý čas rodičů s dětmi a byla jsem až dojatá krásným vztahem jedné maminky s malou dcerkou.

Máš nějakou „dramatickou aktivitu“ vyloženě oblíbenou?

Ty, co vždycky fungují! Dělám si samozřejmě legraci, ale je fakt, že živé obrazy jsou jistota. Naopak někdy mě baví spíš ty, kdy nevím, jak to dopadne nebo se dál vyvine a je to hodně na skupině. Ráda využívám narativní pantomimu, myšlenky v hlavě, zapojuji práci s textem i s různými materiály nebo předměty. Taky pracuju hodně atmosféricky, kdy se snažím působit na všechny smysly. 

Je nějaký druh divadla, který je blízko tvému srdci?

Mnohem lehčí by bylo odpovídat z druhého konce! Je toho hodně, co mě baví, přitom ale neuškodí obohatit se i tvorbou, kterou tak úplně nevyhledávám. Nepojmenuji asi úplně druh, což už podle mě ani dnes není potřeba, protože vše se různě mísí a prostupuje, včetně propojování s dalšími formami umění. Ale co je mi obecně nejblíž, tak je alternativní divadlo – loutkové, předmětné, jakkoli experimentální. Divadlo poezie i dokumentární divadlo. Všechno, co pracuje s principy chudého divadla, baví mě stylizace, kočovné divadlo… Malé scény s atmosférou, kde se mnohdy maže rozdělení na jeviště a hlediště. Divadlo nemusí být velkolepé, pokud je tam nápad, silné téma nebo zajímavé prostředky.

Jak vnímáš Centrum experimentálního divadla?

Jako kulturní instituci, díky které fungují tři nejvýznamnější experimentální divadelní scény v Brně. Řekla bych, že se o ní málo ví, možná jenom působí moc odborně a je potřeba ji malinko polidštit. Přitom toho nabízí a produkuje opravdu hodně – tvoří vlastní projekty, vydává časopis, provozuje knihovnu...

Proč nově vzniká Divadelní třída CED? Co si od ní můžeme slibovat?

Možná právě proto, aby se ještě více využil potenciál celého CEDu. A děje se to příhodně v roce, kdy oslavujeme 30 let existence CEDu, tak je to takový dárek pro obě strany.

Mladí lidé, kterým je Divadelní třída určena, jsou naše budoucnost. Jak divácky, tak celospolečensky. Zaslouží si, aby se věnovala pozornost jejich názorům a vlastní tvorbě. 

Co se týká náplně našich budoucích setkávání, tak půjde i nepůjde o obdobu dramaťáku se speciálním zaměřením na experimentální divadlo. Budeme totiž nahlížet pod všemožné divadelní pokličky a objevovat divadlo z různých úhlů. Vše bude dovoleno, protože jde o experiment. Navíc se budoucí členové mohou těšit na setkání s inspirativními osobnostmi z našich divadelních scén, budeme chodit na představení, na doprovodné programy, divadlo reflektovat, řešit i vztahovat k nám samým. Společně se bude pracovat i na vlastním osobitém představení, které uvedeme na konci sezóny na Sklepní scéně. A myslím, že časem toho bude třeba i víc.

Pro koho bys řekla, že je Divadelní třída určená? Kdo všechno se může přihlásit?

Přihlásit se může kdokoliv ve věku 14–18 let a není k tomu potřeba nic speciálního. Díky širšímu zaměření a nevyhraněnosti dostane každý prostor rozvíjet to, co ho nejvíc baví, nebo se jenom hledat a zkoušet. Někde jsem z legrace plácla, že když budou chtít dělat divadlo s hroudou hlíny nebo o ní, tak ať. Je to nadsázka, ale já bych chtěla takto fungovat, pokud v tom uvidíme smysl, tak proč ne. Kde jinde k tomu dostanou tu příležitost?

Co všechno nás divadlo může naučit? 

Když to vztáhnu k situaci, kdy pracujeme s dětmi nebo s mladými lidmi dlouhodoběji, třeba už na nějakém divadelním tvaru, tak je učí přirozenému projevu, autorské tvorbě, komunikaci, improvizaci, kreativitě, empatii, partnerství, demokracii atd. Podle zvolených metod na to můžeme aplikovat obecné oblasti cílů dramatické výchovy. Taky si v něm můžeme najít každý něco. Ani by nás často nenapadlo, kdo všechno – jaké profese – divadlo tvoří a co u divadla lze uplatnit. Jako diváky nás pak divadlo učí vůbec umění vnímat, nějak se k němu vztahovat, nepřehlížet i prožívat. Nastavuje zrcadlo společnosti a skvěle ji odráží.

Proč je dobré chodit do divadla? Jak myslíš, že lze vhodnou cestou přimět chodit do divadla lidi od útlého věku?

V první řadě je to zážitek a potom z těch důvodů, co jsem už částečně popsala výše. Tím, jak divadlo, více či méně, odráží aktuální svět a jeho témata, tak nás udržuje v obraze, donutí nás přemýšlet, obohacuje náš vnitřní svět. Pro chození do divadla od útlého věku musí dobře zafungovat rodič nebo pedagog a přinést dětem první pozitivní zkušenosti a neodradit nevhodným výběrem inscenace. Ne vždy se to děje a teprve později pak přichází zkušenost například s takovou platformou, jako je Klub mladých diváků Brno – pomáhá se zorientovat a podněcuje mladé lidi k tomu, aby si sami vybírali, na co by rádi šli, protože do té doby nemohli.

Vzpomeneš si na svou první návštěvu divadla?

To bude těžké… Pamatuju si svoji první divadelní roli ve školce v Boudě budce. Ve škole jsem hned, co to šlo, začala chodit do dramaťáku. Pokud vím, tak ale v divadle jsem do té doby nebyla. Teprve až později jsme se školou někteří jezdili pravidelně do Znojma za divadlem a já mezi nimi. Takový ten den, kdy jsme si mimo učebnic zabalili do aktovek i hezké oblečení a botky s přezkou.

Co ráda děláš, když zrovna nepřemýšlíš nad divadlem nebo v něm zrovna nejsi?

Upřímně – takových chvil moc nebývá… Ale když už, tak třeba čtu, peču pro ostatní, koukám na filmy na velkém plátně, zajdu na drink (nebo si ho namíchám doma k tomu filmu) a plánuju. 

Na jaká místa v Brně ráda chodíš?

V Brně bydlím zatím něco přes rok, tedy spíš všechno ještě pořád objevuji a dost mě to baví. Buduju si nový domov, ve kterém si člověk teprve svá oblíbená místa hledá… Něco už ale vyjmenovat můžu – Björnsonův sad pro spontánní piknik, Kino Art, Kraví horu, Zelňák a jeho okolí, kde se pořád něco děje. Samostatná kapitola je pak překvapivé gastro, kdy si běžně můžete v jednom podniku dát brunch, večeři i drink a všichni jsou milí a v pohodě. 

Tak ať se ti v Brně nadále daří a Divadelní třída ať najde své zvídavé studenty. Díky moc za tvé odpovědi.

Připravila Anna Stránská, intendantka HaDivadla