Dmitrij Strocev: Běloruská naděje? Věříme v český scénář

Dmitrij Strocev byl jedním z několika zástupců běloruské kultury, kteří se na konci září objevili na akci Zaostřeno na Bělorusko, kterou pořádala Ambasáda nezávislé běloruské kultury fungující při Centru experimentálního divadla. Pozvánku dostal rusky píšící básník a čerstvý nositel ceny Nadace Knihovny Václava Havla jako kdokoliv jiný – zkrátka ho organizátoři oslovili, a tak přijel. Jenže okolnosti jeho cesty nebo návratu nikdy nemají „standardní“ průběh. „Já a moji kolegové nikdy nevíme, co se může stát. Policie nebo kdokoliv jiný nás může kdykoliv prostě sebrat a odvléct do vězení. Neříkají nám, jestli a kdy nás sledují, nevíme, co kdy může přijít. Jen víme, že jsme pod dohledem,“ líčí.

Nebojíte se, že bude po vaší cestě do Česka následovat nějaká odveta?
Samozřejmě, vždycky existuje nějaké riziko, že když se vrátím, můžou být problémy na hranicích, můžou mě zatknout, zapsat mi něco do trestního rejstříku a dát mě do vězení. Nebo mě prostě jenom pronásledovat. Vnímám to tak, že si každý musí zvážit, co je ještě ochotný unést. Ano, mám strach a je to riziko, ale osobně takové cesty a prezentace dění v naší zemi považuju za správné. Řada umělců nebo lidí z jiné branže se rozhodla, že se kvůli tomu už raději do Běloruska nebude vracet. I já jsem dostal, díky tomu, že jsem relativně známý, možnost žít v Gruzii, na Ukrajině, v Litvě, v Polsku nebo v USA. Ale přijde mi důležité a vnímám to jako poslání, abych o tom, co se děje doma v Bělorusku, vypovídal právě z pozice člověka, který v zemi žije.

Nedávno jste dostal cenu Nadace Knihovny Václava Havla udělovanou umělcům perzekvovaným režimem. V čem konflikt spočíval?
Těžko říct, ale asi ve dvou věcech. Píšu o tom, co se v Bělorusku děje, zaznamenávám všechnu tu nespravedlnost. A mimo to jsem byl unesen a strávil 13 dní ve vězení, aniž bych spáchal nějaký kriminální čin.

Být unesen zní běžnému Čechovi nemyslitelně. Co se stalo?
Chápu, že lidem odjinud se to chápe těžko, ale u nás je to bohužel docela běžné. Známý je třeba případ Maryje Kalesnikavové, která se rozloučila se svými kolegy a pak zničehonic zmizela uprostřed města. Něco podobného se stalo i mně. Spolu s ženou jsme šli ven a v jednu chvíli jsme se rozloučili –
ona šla nakoupit a já jsem zamířil domů. Jenže ve dvoře vedlejšího domu mě chytly speciální jednotky. Neznámí lidé mě strčili do dodávky, dali mi na hlavu pytel a na ruce pouta a prostě mě odvezli. První den jsem se dostal do KGB, kde mě podrobili výslechu a sepsali jsme protokol. Další den už mě předali policii, kde si doplnili informace, protokol uvedli do rejstříku a zavřeli mě do cely na samotku, kde jsem strávil asi 12 hodin. Poté mě převezli přímo do vězení, kde jsem měl další den soud. Ten probíhal přes Skype. Skoro nic nebylo slyšet, protože se to dělo za velkého šumu. Dokázal jsem si jen říct a prosadit, že potřebuju právníka. Až pak jsem zjistil, že moje žena a přátelé mezitím udělali obrovský kus práce a právníka mi sehnali, takže soudkyně, která vedla můj proces, mu musela dát dokumenty k nahlédnutí. I tak mě ale odsoudili ke 13 dnům za mřížemi.

Co bylo v dokumentech? Za co vás odsoudili?
Když mě chytili, tak mi ukázali vytisknutou fotografii, screenshot z videa, jak jdu venku v průvodu spolu s mnoha dalšími lidmi a ukazuju dvěma prsty V na znamení vítězství. Za to mě obvinili z nedovoleného shromažďování. Chytila mě KGB, což je organizace, která je v hierarchii nad policií a její zásahy jsou teď v Bělorusku hodně rozšířené. Často se děje, že člověka chytí z jednoho důvodu a pak ho obviní z něčeho jiného, protože se ukáže, že ten prvotní důvod vlastně neexistuje nebo není nijak právně postihnutelný. Měl jsem štěstí, že když mě zavřeli, panovalo v Bělorusku jiné rozpoložení – konala se řada demonstrací a jiných akcí, takže díky podpoře lidí, které šokovalo, jak až daleko to může zajít, jsem se dostal ven bez toho, aniž by mi něco udělali.

Teď jste na návštěvě v zemi, kde jsme už dlouho nic takového nezažili, a vnímáme to jako něco, co patří minulosti. Je to pro vás povzbuzující, nebo naopak frustrace, protože se nikdo tady v Česku nedokáže vžít do toho, co v Bělorusku prožíváte?
Frustrace určitě ne. Každý z nás má nějakou svoji zkušenost a životní cestu. Vezměte si, jak často se stane, že se něco přihodí ve vašem sousedství, a vy si říkáte, jak je tohle možné. Tuhle cizí zkušenost nedokážeme nikdy úplně pojmout. Já jsem moc rád, že o našich problémech můžu mluvit, protože komunikace je v tomto ohledu hodně důležitá. Díky tomu, že mluvíme s jinými lidmi, v sobě nacházíme nové impulzy a pomáhá nám to směřovat někam dál. A taky jsme vděční všem těm Čechům, kteří se do nás snaží vžít a pochopit naši situaci – dává nám to obrovskou naději vidět, jak to před lety dopadlo s komunismem v Česku, a doufáme, že u nás to dopadne podobně.

Věříte v opakování „českého“ scénáře?
Když jsem v 80. letech viděl boj českých disidentů a stál jsem přitom na běloruské straně, vnímal jsem to tak, že před námi stojí obrovská kamenná zeď, přes kterou se vůbec nemůžeme dostat. A pak jsem najednou sledoval, jak se tahle obří zeď celá zbortila a státy, ve kterých do té doby existovaly spíš jen takové tajné demokratické spolky, dokázaly svoji zemi zrekonstruovat a zavést demokracii. U nás se to tehdy nepovedlo, ale čekám, že se nám podaří najít nějakou podobnou cestu. I když to bude trvat delší čas a bude to složitější.

Co pro to můžou lidé zvenčí, mimo Bělorusko, udělat?
Jsem velmi vděčný už jenom za to, co pro nás Češi dělají teď, nejen za tuhle akci, které se účastním, ale i za to, jak se vlády různých zemí spolčují a zavádějí sankce. Nebo lidem, kteří organizují nějakou kulturní činnost a dávají nám prostor, kde můžeme svobodně vystupovat a mluvit o problémech veřejně. Moje obavy se teď točí kolem obyčejných Bělorusů, kteří nejsou moc aktivní v kultuře nebo politice, ale taky na ně padl úder represí a celá situace – lidí z vesnic nebo průmyslových oblastí. Zatím totiž nikdo nenašel způsob, jak promluvit přímo k nim, jak jim dát najevo, že nejsou sami a že je někdo podporuje.

Máte nějaký nápad, jak to řešit?
Když vybuchl Černobyl, tak dětem z postižených rodin pomáhaly různé rodiny z celé Evropy – na nějaký čas si je zkrátka braly k sobě domů. Mělo to ohromný efekt v tom, že obě strany pochopily, jak se dá žít – rodiny ze Západu se s dětmi z Východu bavily o tom, co se všechno může dít, a děti z Východu pochopily, jak jiné existují možnosti. Otevřelo jim to úplně jiný svět. Hodně lidí, kteří dnes v Bělorusku protestují, prošlo právě programem Děti Černobylu. Byla mezi nimi i Svjatlana Cichanouská, která strávila nějaký čas u rodiny v Irsku. Zkušenost, kterou prožili Bělorusové v roce 2020, se nedá vrátit. Vláda, která porušuje zákony, už nikdy nebude mít takovou loajalitu běloruského národa. Nicméně kontakt s evropskými demokratickými organizacemi a lidmi obecně může být katalyzátorem, který celý proces obrody zrychlí. Například v Rusku se vám lehce stane, že člověk žijící v nějakém zapadlém městečku svoji zemi nikdy neopustí. Cizinci jsou pro takové lidi jako mimozemšťani. V Bělorusku je to jiné. Naši lidé mají s lidmi ze zahraničí daleko lepší vztahy. Mají přehled o tom, co se děje jinde, a taková zkušenost lidí odjinud je pro ně moc důležitá.