Je skvělé, když jsou tvůrci z našich divadel provokativní

„Pro nás samotné i pro umělecké šéfy jednotlivých divadel to byly časy intenzivní práce a zároveň velké společenské katarze. Na jedné straně nám umožnily domyslet a dotvořit řadu projektů, na druhé straně jsme se utvrdili v tom, že kvalita má pro nás být řádově větší hodnotou než kvantita,“ říká Miroslav Oščatka. Vypráví kupříkladu o filozofii Nerůstu, jež se letos má stát hlavním leitmotivem programu HaDivadla, o spolupráci Provázku s významnými režisérskými osobnostmi, o fúzování klasických představení s dalšími formami umění, ale také o klimatické výzvě nebo o běloruské ambasádě, která vznikla v areálu CED na Zelném trhu.

Jak se přihodilo, že se z Centra experimentálního divadla stal vlastně nejzásadnější iniciátor českých debat o dění v Bělorusku a nejhlasitější obhájce tamní nezávislé kultury?
Přišlo nám neuvěřitelné, že nedaleko od našich hranic, vlastně stále ještě v bezprostředním dosahu střední Evropy, může ve 21. století dojít k tak brutálnímu pošlapávání lidských práv. Loni v srpnu se tam uskutečnily volby, jejichž výsledky byly evidentně zfalšované. Když se tam začalo demonstrovat a tekla při tom krev, vytrhlo to Čechy na chvíli z letargie. Ale v toku dalších událostí téma přestávalo rezonovat. Situace v Bělorusku přitom zůstává šílená. Když se blížil 17. listopad, rozhodli jsme se, že rezignujeme na tradiční debatu, v níž obvykle reflektujeme naše problémy. V duchu boje za lidská práva a s vědomím odkazu Václava Havla jsme se začali soustředit i na pošlapávání práv za našimi hranicemi.

Jak vznikl impulz udělat z CED běloruskou „ambasádu“?
Vznik běloruské ambasády nebyl ojedinělý výkřik do tmy. Chtěli jsme vytvořit něco, co nebude jednorázové, ale co bude vnášet do debaty neustále nové úhly pohledu. V průběhu několika měsíců se nám podařilo do České republiky dostat na rezidenční pobyty běloruské umělce, uspořádali jsme s nimi debaty a autorská čtení. A to nejenom v Brně nebo v Praze, ale i v divadlech a na univerzitách po celé zemi. Nyní se snažíme téma Běloruska vyzdvihnout také na letošním ročníku mezinárodního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy. Byli bychom rádi, kdyby veřejnost a média nerezignovaly, ale nadále upozorňovaly na tento problém a aktivně tak napomáhaly k jeho řešení.

Dokdy chcete toto téma udržet ve společenské debatě živé?
Nemáme bod X, ani definitivní cíl. Budeme to dělat do té doby, dokud budeme cítit, že to má nějaký smysl. Cítíme potřebu lidem pomoct. Chceme napomáhat tomu, aby v Bělorusku zvítězila svoboda. Jsem přesvědčen, že Bělorusko má náležet k demokratickým evropským zemím. Díky ambasádě se na vše díváme zejména prizmatem kultury – její založení nastartovalo intenzivní kulturní výměnu. Přivážíme do České republiky běloruské umělce, kteří nám přijdou zajímaví a jejichž dílo stojí za pozornost. Příběhy, které slýcháme a vídáme, nám samotným pomáhají překračovat hranice a otevírat oči.

V rámci Centra experimentálního divadla dáváte hodně prostoru mladým tvůrcům, kteří už si normalizaci, vládu jedné strany ani události sametové revoluce nemohou pamatovat. Dokážou běloruské téma vnímat jako podobně zásadní, nebo více řeší jiná aktuální témata?
V této věci panuje shoda. Máte ale pravdu, že mladá generace se nerada ohlíží do minulosti. Mladí lidé přemýšlejí v současných souřadnicích o tom, kam je potřeba vrhnout pozornost. Mnohem citlivěji vnímají aktuální témata, jako jsou ekologické hrozby či sociální problémy. Například složitost hledání vlastního bydlení, problém bezdomovectví, prekarizace práce či neustálý tlak na výkon a růst. Tyhle věci vnímají mnohem ostřeji. A myslím, že je to správně. Já osobně jsem ostražitější, někdy mě snad až příliš zajímají konkrétní kroky, jak věcí docílit. Ale jejich zápal je nesmírně důležitý a cenný. Tato témata je potřeba razantním způsobem dostávat do veřejné debaty. A to i za cenu toho, že se můžeme mýlit. Je třeba klást otázky, ke kterým třeba zatím neexistuje řešení.

Neměl jste někdy nutkání některou z inscenací či aktivit jednotlivých scén ze své pozice zastavit? Nepřemýšlel jste o tom, že něco už je takzvaně „přes čáru“?
Myslím, že je skvělé, když jsou umělci a tvůrci z našich divadel provokativní. Pokud je to trochu proti srsti, je to z mého pohledu správné. Vždy zvažuju svou úlohu. Nejsem tu od toho, abych něco zakazoval či zarážel, ale spíš hájil míru svobody, jakou u nás umělečtí šéfové mají. CED jako organizace by měla vytvářet stabilní a bezpečné prostředí pro svobodu projevu, tvorby, pro experiment. V tomto ohledu si myslím, že míra svobody, kterou institucionálně zaštiťujeme, je mimořádně důležitá. Někdy mi to třeba nemusí být příjemné, ale jsem připraven při případných kontroverzních reakcích zaštítit veškeré naše aktivity.

Jsou pro vás měřítkem i nejrůznější ocenění kritiků anebo diváků, která vaše divadla v uplynulých měsících posbírala?
V poslední době se opravdu daří – počty nominací a cen našich divadel jsou enormní. Velice dobře si uvědomuji, že to není běžné, a velmi si toho vážím. Nechtěl bych ale počítat, jestli letos nebo příští rok bude o tolik a tolik cen míň nebo víc. Pro mě je to především potvrzení obrovského potenciálu, který naše divadla mají. Byl bych moc rád, kdybychom udělali další významné kroky k mezinárodnímu prostoru. Přál bych si, abychom překládali naše výstupy do angličtiny a němčiny, titulkovali představení a dělali z Brna místo, kam se nejezdí jenom pít a jíst, jak se často inzeruje v médiích, ale kde lze na malém prostoru zažít z kulturního hlediska velmi zajímavé věci.

Je podle vás reálné, aby Centrum experimentálního divadla skutečně bylo magnetem i pro zahraniční návštěvníky?
Ano, ale jednoduché to není. Není to jen o nápadech a kvalitě, ale také o invenci a o penězích. Dovedeme kofinancovat konkrétní projekty a získávat na ně peníze odjinud, ale přitom dnes nemáme sanovaný běžný provoz. Snažíme se do Brna vozit špičkové umělce, což se díkybohu daří. Je to ale za cenu toho, že hořčice všem trochu stoupá do nosu. Ve srovnání s podobně velkými divadly máme na všechno méně peněz. Spolupráce se dějí především na bázi osobních vztahů a důvěry v kvalitu, která v CED vzniká, umělci ale přitom nejsou adekvátně finančně ohodnoceni. Z dlouhodobého hlediska to poškozuje pověst instituce a může to ohrozit i jejich zájem o nás.

Na které projekty z letošní sezony se vy osobně těšíte nejvíce?
HaDivadlo se letos rozhodlo jít cestou kvality namísto kvantity. Hodlají prohlubovat stávající díla a témata, na něž se v poslední době soustředí. Jsem zvědavý, jaké projevy to v praxi bude mít a co všechno budou moci diváci v HaDivadle zažít. Hodně se těším na inscenaci Chazarský slovník, kterou chystá Provázek s režisérem Janem Mikuláškem. Jedná se o mimořádně zajímavou látku, o níž se tvrdí, že je neinscenovatelná. Pro mě je to navíc setkání s tvůrcem, kterého důvěrně znám – kdysi jsme společně zakládali profesionální éru divadla Polárka. Terén má skvěle našlápnuto už od svého startu, bohužel do jeho rozjezdu vpadla pandemie. Ale je to divadlo, které od začátku usiluje o mezinárodní rozměr, což mě nesmírně těší. Zároveň Terén cíleně usiluje o překračování divadla do jiných druhů umění, to je pro mě objevné a inspirativní. Rok 2022 bude ve všech směrech divoká jízda.