Jenom konec světa: Zkoušení ve jménu trpělivosti a důvěry

V nové inscenaci HaDivadla Jenom konec světa, první premiéře Sezony 49: Konec iluzí, se hlavní postava Louis po letech odloučení vrací domů k rodině. Role jeho sourozenců, Suzanne a Antoina, ztvárňují nové posily hereckého souboru Magdalena Kuntová a Jáchym Sůra. O procesu zkoušení, prvních měsících v HaDivadle, ale i o Brně, teologii a vášni pro komiks a tramvaje mluví v rozhovoru, ke kterému jsme se sešli týden před premiérou.

Hra Jeana-Luca Lagarce Jenom konec světa v sobě nese spoustu témat. Odchod z domova a návrat do něj, blízkost v rodině, nedoslovené konflikty… Jaké téma je v ní nejzásadnější pro vás?

Jáchym: V tuhle chvíli nevím. Ale vybavuji si, že když jsme na začátku zkoušení hru četli poprvé, hodně mě zaujala sourozenecká linka. Sám mám dva mladší bratry a to, z čeho se Lagarce ve svých dlouhých monolozích vypsal, mi pomáhá vnímat z jiného úhlu pohledu, co se mezi námi stalo a děje.

Magdalena: Pro mě ze hry vystupuje téma rodiny na venkově a konkrétně toho, co se s ní stane, když jeden její člen odejde do města. Jak to promění ty, kteří zůstali pospolu. Mou postavu Suzanne tato zkušenost ovlivní velmi zásadně.

Foto: Terezie Fojtová

Jaký máte vztah konkrétně ke svým rolím? Jak se vám Suzanne a Antoine hrají?

J: Pro mě je role Antoina hodně náročná. Na papíře je pro mě zajímavá v tom, do jakého stavu se člověk dostane skrze vnější vliv. Nevím, nakolik si do té postavy a celé hry projektuji svou zkušenost, ale vnímám tam určité zrcadlení. V nejjednodušší linii je pro mě Antoine jako postava hodně potlačený, neautentický. Neustále se snaží hrát na všechny strany, aby se na něj nikdo nenaštval, aby nikoho neurazil, aby se nikdo v jeho přítomnosti necítil špatně. Z této hry s maskami je strašně vyčerpaný, a protože neustále upřednostňuje životy lidí okolo sebe, nežije svůj vlastní život tak, jak by chtěl. To je pro mě živé téma, se kterým se, myslím, dokážu ztotožnit.

A náročná je pro tebe role Antoina právě v tomto kalibrování podle potřeb ostatních postav?

J: Asi ano. Jednak je toho hrozně moc a nestíhám to tak rychle zpracovat, jednak dost možná sám nemám k těmto svým tématům přístup, protože jsou pro mě nějakým způsobem traumatizující. A vložit to do postavy Antoina je úkol, před kterým jsem ve své herecké kariéře zatím nestál. Je to pro mě ale nesmírně objevné a zvláštním způsobem očišťující. Sám jsem se v procesu zkoušení musel postavit svým strachům, představám o sobě, nepříjemným pocitům, kritice…

M: Chtěla bych navázat na Jáchyma, jsem případ prostředního sourozence, takže se mě role Antoina a jeho závěrečný monolog hluboce dotýká. Myslím, že každý prostřední sourozenec se v tom musí zrcadlit. Co se týče mé postavy Suzanne, je z rodiny nejmladší, od bratrů ji dělí devět a dvanáct let. Dochází proto k tomu, že její matka například ráda vzpomíná na zážitky, které se odehrály, když ještě nebyla na světě. Suzanne proto zažívá onen trpký pocit, kdy by se ráda cítila být součástí, místo toho si ale připadá neviděná, neslyšená, přehlížená. Ráda by se přestěhovala do města, které pro ni představuje ideál osvobození se od matky, se kterou žije. Je v tom ale ztracená, potřebovala by nějaký návod. Nejstarší bratr Louis, který z rodiny odešel, je pro ni takovým nositelem naděje, světlonošem, který by jí ten návod mohl dát, kdyby mezi nimi nebyla komunikační bariéra. Se Suzanne hodně cítím a její situace mě dojímá. Někde v sobě pro ni nesu naději, že odejít dokáže, ale trochu tuším, že to bude mít těžké.

Foto: Terezie Fojtová

Jenom konec světa je vaším prvním zkoušením v HaDivadle a pod režijním vedením Ivana Buraje. Jaký pro vás proces zkoušení je? Jaká je na zkouškách atmosféra?

J: Atmosféra mi přijde skvělá. To jsem měl na mysli, když jsem mluvil o tom, jak se na zkouškách musím vypořádat hlavně sám se sebou. Ivan má jako režisér velmi konkrétní představu. Mým úkolem je tu představu naplnit a ještě třeba přijít s vlastním vkladem. Ivan je velmi podporující, trpělivý. Ve chvílích, kdy něco hodně nefunguje, kdy se s tím peru, kdy to dlouho trvá, sice umí být netrpělivý a dát to najevo, ale zároveň se vždy umí stáhnout zpět, zreflektovat, že se nacházíme ve společném procesu, který je náročný. To na něm fakt oceňuji a myslím si, že to tady vytváří dobrou tvůrčí atmosféru.

M: Pro mě je celé zkoušení ve jménu trpělivosti a důvěry. To se opravdu drží po celou dobu. Hodně ze strany Ivana, který umí být trpělivý, dopřává nám prostor a zároveň velmi konkrétně ví, co chce.

J: V tomto je ale potřeba zmínit i dramaturga Mila. Ten pro mě zosobňuje klid, podporu, otevřenost. Hodně dobře spolu fungují v tandemu.

M: Ano, oba jsou přítomní a podporující, bez jakýchkoli nervů nebo zbytečné hysterie.

Foto: Terezie Fojtová

Magdaleno, proč sis vybrala právě HaDivadlo? Z jakých důvodů ses rozhodla přijmout oslovení do konkurzu a posléze finální nabídku angažmá?

M: Mám pocit, že si HaDivadlo vybralo mě. Z mé strany nebylo o přijetí angažmá do HaDivadla pochyb, kladla jsem si jen otázku ohledně stěhování do Brna, po osmi letech v Praze je to přeci jen velká změna. HaDivadlo ale pro mě představuje svým způsobem nejvyšší metu, je jedním z nejlepších divadel v republice, takže mi to za ten zásadní přesun stojí. Když jsem zjistila, že mě na základě doporučení Ivan zve na konkurz, bylo to pro mě velké překvapení a především ohromné nadšení.

Obdobná otázka na tebe, Jáchyme. Proč ses rozhodl přihlásit do konkurzu právě do HaDivadla a následně kývnout na angažmá?

J: S přihlášením do konkurzu mě vyhecovali spolužáci. Sám jsem do angažmá vlastně nikdy nechtěl. Moje cesta k divadlu, od divadla, skrze divadlo je hodně klikatá a vždy jsem věcem nechával volný průběh. Stejně jsem přistupoval i ke konkurzu do HaDivadla. Teď jsem tady a jsem za to vděčný. Být součástí kolektivu profesionálního divadla, které zároveň není rigidní, je pro mě obrovský dar.

M: K vděčnosti a radosti z nové životní kapitoly, kterou teď díky HaDivadlu začínáme, se chci určitě připojit.

S přesunem z Prahy je angažmá v HaDivadle spojené pro vás oba. Jak se v Brně zatím cítíte?

J: Pro mě je to návrat. Před lety jsem v Brně studoval a tehdy jsem tady vůbec nezapustil kořeny, hrozně se mi stýskalo a pak jsem v podstatě utekl. Teď vnímám, jak má Brno oproti Praze jinou dynamiku, jak se tu řeší jiné věci, přijde mi to tu otevřenější, dá se tu volněji nadechnout. Do Prahy ještě často dojíždím a vidím například, jak strašně hektická je.

M: Vnímám to podobně. Dynamika Prahy a Brna je jiná a musím říct, že v tuhle chvíli mi naprosto vyhovuje právě ta brněnská. Přestěhovala jsem se v srpnu, kdy byla spousta lidí večer venku na zahrádkách a snad na každém rohu hrála hudba. I podzim v Brně je nádherný. Takže si úplně jednoduše užívám krásu města.

Foto: Dag Markl

Jaké pro vás zatím byly první měsíce sezony? Kromě zkoušení Jenom konce světa jste už také několik inscenací přezkoušeli. Jaký je pro vás nový typ pracovního procesu?

M: Mám pocit, že je o nás dobře postaráno. Ačkoli máme hodně přezkušovaček, vše je poskládáno tak, abychom měli dostatek času na důkladnou přípravu ke každé inscenaci. Po této stránce je to k nám určitě velkorysé. Moc milá byla celosouborovka před začátkem sezony, kde se sešlo celé divadlo a byli jsme opravdu srdečně přivítaní.

J: To je potřeba zmínit. Ať už jsou lidi ze souboru jakékoli věkové kategorie…

M: …a jakékoli pozice v divadle…

J: …tak jsou opravdu vstřícní a otevření. Před ostatními herci se necítím méněcenný, jako nováček, ke kterému se ostatní chovají mazácky. Je mi dovoleno objevovat sám sebe v herecké profesi se všemi mými kvalitami i nedostatky, aniž by mě na ně kdokoli upozorňoval ve zlém. To je skvělé.

Foto: Terezie Fojtová

Oba už máte předchozí herecké zkušenosti. Co z nich pro vás bylo nejzásadnější?

M: Po škole jsem měla několik hostovaček. Navštívila jsem Jihočeské divadlo, Klicperovo divadlo, Divadlo na Fidlovačce. Pak jsem se usídlila v Divadle X10, kde jsem se po předchozích zkušenostech poprvé cítila opravdu doma. X10 sídlí v experimentálním prostoru v podobě ohromné betonové haly, která umožňuje nekonvenční pojetí jak dramaturgie, tak způsobu inscenování. Nejživější vzpomínku mám teď na Gorgó, kterou napsal a spolu s Antonínem Šilarem, autorem scény a light designu, režíroval Ondřej Cikán. Při zkoušení této inscenace jsem měla pocit, že pracujeme s něčím, s čím jsem se do té doby nesetkala. Je to takové experimentování s antikou pomocí zcela jiných scénických prostředků. Ještě se stále hraje, bohužel už bude mít brzy derniéru.

J: Já jsem takový herecký paskvil. Vždy jsem dělal od něčeho trochu, ale nic pořádně. S výjimkou improvizace, která mě provází už od patnácti let, tedy celou dobu, co se o divadlo zajímám a věnuji se mu. Ta mě asi formovala nejvíc a stále mě baví a nějakým způsobem inspiruje. Ve vztahu k HaDivadlu na mě ale největší vliv určitě měla inscenace Objal mě bůh a nic, kterou jsme dělali s Danielou Špinar a Martou Ljubkovou v pražském Vzletu. Poprvé jsem byl ve výlučně profesionálním kolektivu, a to pro mě byla velká zkušenost. Nemusel jsem o zkušebním procesu pochybovat a místo toho jsem se mohl Danielou, Martou a svými kolegyněmi, Aničkou Kameníkovou a Terkou Ondrovou, nechat inspirovat.

Čím rádi trávíte čas mimo divadlo?

M: Už třetí rok dálkově studuju teologii, takže volný čas věnuji tomu.  Ačkoli je to nad moji časovou kapacitu, ráda bych studium dokončila. Jinak ráda chodím na procházky, na jógu, do sauny, do Kina Art…

J: Ráda pozoruje svého kocoura Freddyho.

M: Ano, Freddy! (miláček davu)

J: Miluju komiksy. Jsem asi dost vizuální typ a komiksy ke mně z nějakého důvodu promlouvají nejvíc. V určitém druhu komiksu – na rozdíl od divadla, které probíhá v reálném čase, a i přes sebepřesnější nazkoušení se do něj dostává nahodilost a věci, které jsou nevědomé – si libuju v odhalování vědomých rozhodnutí. Způsobu rozmístění políček, toho, jak autor řeší kompozici a vede můj zrak po stránkách. Mám rád poměrně realistickou kresbu i animaci, například filmy Mijazakiho, kde je vše, co vidíme, výsledkem vědomého rozhodnutí, fantastického pozorovacího smyslu. Z toho jsem úplně nadšený. To je moje vášeň ke komiksu. A pak je tu moje vášeň pro kreslení, kdy se zavřu v pokoji do svého světa a jediná překážka, která tam v tu chvíli je, jsem já sám. Bariéry, které si při kreslení dávám, jsou jen moje a můžu se s nimi nějak vypořádávat. Je to docela terapeutický proces.

Ráda bych se ještě vrátila k Magdaleninu studiu teologie. Proč zrovna teologie? Spolu s divadlem mi to přijde jako zajímavá kombinace…

M: Podle mě se divadlo a teologie spolu vůbec nevylučují, naopak se krásně propojují. Jak Jáchym mluví o uzavření se do svého světa, přesně to pro mě představovalo učení křesťanské filosofie a religionistiky. Takové zvědomování si něčeho, co člověk tuší a cítí a najednou se mu to začíná propojovat. Teologie pro mě představuje nějaký specifický svět, do kterého ráda nahlížím.

Foto: Terezie Fojtová

Dovedete si představit, čemu byste se věnovali, kdyby to nebylo divadlo?

M: Vzhledem k událostem, kterými jsme v uplynulých letech prošli, mám už částečnou praktickou zkušenost s řešením takové otázky. Vyzkoušela jsem si na poloviční úvazek práci mimo obor, v komunitě právníků a na České akademii věd. Jsem ale moc ráda, že mi teď bylo díky HaDivadlu umožněno se naplno vrátit zpět do divadelního prostředí. Pokud bych musela hledat jinou než divadelní cestu, byla bych obezřetnější s výběrem místa, kam se vrhnout, stála bych o to, aby to bylo přeci jen alespoň částečně s divadlem propojené. Anebo bych byla odhodlanější více zužitkovat své studium teologie. Chci ale říct, že rekvalifikace člověka je opravdu náročná životní zkouška a cítím se všemi, kdo jí musí projít a nemůžou dělat v oboru, který si přáli.

J: Já jsem byl doteď na volné noze. Živil jsem se výukou aplikované improvizace v kombinaci s ilustrátorstvím a divadlo jsem hrál sem tam někde. Takže kdybych teď nebyl v HaDivadle, pokračoval bych dál v učení. Kdybych měl hodně velké štěstí, a pořád je to můj sen, živil bych se komiksem. Ale vždycky jsem chtěl řídit tramvaj. Což je opruz, protože v dopravním podniku uděláte zkoušky a pak pro ně musíte minimálně dva roky pracovat. Takže je to hodně limitující, ale stále v sobě někde mám potřebu to zažít.

M: A chceš řídit nějaké specifické tramvaje, nebo jakékoli?

J: Chceš slyšet konkrétní modely? Já to klidně řeknu! Třeba z Prahy do Brna… Ne, nemůžu se o tom rozpovídat. Každopádně vězte, Brňané, že vám tady po Brně jezděj pražský tramvaje. ČKD Tatra T6A5, takový hranatý. Jezdí vždy ve dvojičkách a oproti těm, který byly původně dodaný do Brna, je poznáte tak, že ty brněnský mají zvednutý oba pantografy, zatímco pražský mají zvednutý pantograf jen na předním vagoně. Takhle nejsnáze rozeznáte, jaký pražský téšestky tady jezdí. Třeba ty bych řídil milerád, díky atypické elektrické výzbroji mají hodně specifický zvuk. Mimochodem, brněnský tramvaje, to je kapitola sama pro sebe, fascinující kapitola.

To bude podle mě samostatný rozhovor! Ještě závěrečná otázka: na co dalšího se v této sezoně těšíte?

M: Asi na další zkoušení, která nás čekají. Oba budeme v Queer Runnerovi i ve Věřit v šelmy.

Rozhovor vedla Iva Heribanová