Návrat Divadelní Flory, vol. 25

Festival v pondělí devátého května odstartoval premiérou inscenace Pravidla úklidu. Režisérka a autorka textové předlohy Lucie Ferenzová se v ní věnuje tématu Ukrajinek pracujících na pozicích uklízeček v českém prostředí. Tato inscenace, jejíž zkoušení započalo ještě před eskalací vojenského konfliktu na Ukrajině, v průběhu příprav do svého jádra integrovala válečné dění a stala se tak jedním z prvních plnohodnotných jevištních děl, které se tomuto tématu adekvátně a koncentrovaně věnují. Přitom nejde o žádnou povrchní výpověď neschopnou se oprostit od časové i prostorové blízkosti konfliktu, ale tvar, ze kterého srší humor a nadhled.

Premiérou Pravidel úklidu započal profil Divadla na cucky, který se dále skládal z repríz inscenací Zkáza totálního myšlení (r. Júlia Rázusová) a Úvod do současné trapnosti (r. Adam Svozil a Kristýna Jankovcová). Přínos této festivalové linky tkví – víc než v uměleckých kvalitách jednotlivých inscenací – v demonstraci síly, kterou může mít kulturní instituce v regionálním kontextu. Pod vedením umělecké šéfky a režisérky Silvie Vollmanové se divadlu daří do oblastního města pravidelně přivádět nastupující generaci progresivních tvůrců z řad režisérů i herců.

Nerůst jako intervence do reality

Osobností letošního ročníku festivalu byl režisér a umělecký šéf HaDivadla Ivan Buraj, který zde představil své poslední inscenace. Divadlo se pod jeho vedením za posledních sedm sezón zkoumajících společenské problémy, jako je individualismus, sebereflexe, vztah k minulosti nebo práce, dostalo k tématu klimatické krize a výzev s ní souvisejících. V aktuální sezoně 2021/22 Nerůst neuvedlo žádnou původní premiéru a soustředí se na rozvíjení aktuálních inscenací v podobě Tvůrčích intervencí.

Právě společně s inscenacemi Vnímání a Naši přivezlo HaDivadlo do Olomouce i Tvůrčí intervence. Na Našich vyzdvihla ve festivalovém zpravodaji recenzentka Ema Šlechtová „schopnosti zachytit každodennost, vytrhnout ji z reality a skrze vzniklé zvětšovací sklo upozorňovat na celospolečenské problémy.“ Tvůrčí intervence Našich pracuje s léčivou lampou, je naopak protipólem ke konverzačnímu stylu inscenace a hledá možné vyléčení smutku podstatně emocionálnějším způsobem. Tento rozšiřující program k inscenaci proběhl ve foyer Moravského divadla a lze ho číst i jako pomyslnou léčbu prostorů, které jsou obyčejně využívány pouze k sekundárním činnostem spojeným s divadelním zážitkem. Foyer už není pouze místem čekání, ale prostředím, kde vniká autonomní umělecké dílo.

Premiérové uvedení zde měl kolektivní text Nikola 2030, 2045, 2080, který je intervencí k inscenaci Vnímání. Vnímání se věnuje jedinci, který se rozhodl opustit svoji práci a trávit čas v dobrovolné izolaci. Jedním z inspiračních zdrojů pro autorský tvar byl i text George Pereca Muž, který spí. Právě spánek a probuzení z něho formálně ohraničuje putování Nikoly, hrdinky Tvůrčí intervence. Formou živé rozhlasové hry je zachycena utopická představa o světě, v němž se podařilo celospolečensky uplatnit nerůstové strategie. Čtení textu proběhlo na Parkánu, v samém centru festivalu. Šlo o intenzivní zážitek, a to především díky třem interpretkám textu: Simoně Pekové, Kamile Valůškové a Magdaleně Strakové. Herečky text poměrně civilním, a v některých momentech až meditativním způsobem, přečetly. Společně s nimi se čtení účastnil i Ivan Buraj, který výrazové prostředky hereček připomínkoval. Diváci tak mohli nahlédnout do způsobu, jakým Buraj společně s herci pracuje a jak dosahuje realistické autenticity, která je vlastní jeho režijnímu stylu.

HaDivadlo se na Floře nepředstavilo pouze prostřednictvím svých tvůrčích aktivit, ale i formou přednášky. Zpráva, kterou festivalovému publiku přineslo, neukazuje nekritický pohled na nerůst, ale naopak nastiňuje i jeho úskalí a výzvy, které musí divadelní instituce řešit při udržitelném směřování. Nejde o manifestační výkřik současných umělecko-provozních strategií, ale jejich reflexi. Ideálním příkladem je Tvůrčí intervence ke starší Burajově inscenaci Vernisáž, kterou tato festivalová linka končila. V rámci speciálního uvedení byl přenesen Havlův text z divadelního sálu do obývacího pokoje v bytě diváků. Nerůstové prostředky v tomto případě směřují pryč od opulentního inscenování k bytovému divadlu, které vede k větší blízkosti a komunitnosti. Nerůst jako cesta k sobě.

Německojazyčná monodramata

Nedílnou součástí programu Flory je i taneční linka, která představila česká i zahraniční díla. Vrcholem tanečních inscenací byla performance rakouského tanečníka a filosofa Michaela Turinského Precarious Moves. Podařilo se v ní vytvořit atmosféru naprosté otevřenosti. Turinsky jí jako performer s handicapem dosahuje svojí autenticitou. Tvůrci tím publikum vyvazují z voyeurské pozice, do které lze v případě performera s postižením velice snadno spadnout. Tato performance rakousko-německé produkce je pomyslným přechodem mezi tanečním programem a inscenacemi z německojazyčného prostoru.

Na začátku festivalu hostovalo na scéně Moravského divadla jedno z nejvýznamnějších německých divadel Schauspiel Köln s inscenací Stefko Hanushevsky představuje Diktátora. Monodrama vypráví osobní příběh stejnojmenného herce prostřednictvím odkazů na kultovní Chaplinův film. Inscenaci nelze upřít fenomenální až storytellingový koncept, který Hanushevsky zvládá dokonale, ale spojitost s filmem je spíše efektivní než dramaturgicky adekvátní.

Důraz na monodramatická jevištní díla je vlastní i inscenaci režisérky Manuely Infante Noise. Šumění davu z bochumského Schauspielhausu. Zvuková koláž pracuje s vrstvením hlasů a zvuků, které pak vytváří atmosféru protestů v Chille. Nejpozoruhodnější je i v případě tohoto monodramatu titulní představitelka Gina Haller, která dokáže s naprostou samozřejmostí měnit hlas a vytvářet množství postav. Stále si však udržuje vlastní vypravěčskou pozici. Hlavním příspěvkem českému divadelnímu kontextu zahraniční linky Flory je konfrontace s vytříbeným herectvím.

Návrat Dušana Davida Pařízka

Vrcholem festivalu byl návrat Dušana Davida Pařízka do Olomouce. Hostovala zde jeho poslední česká inscenace Zdeněk Adamec + Sebeobviňování z Divadla Na zábradlí. První část dvojinscenace Sebeobviňování se v Praze hraje v prostoru Pražské křižovatky nebo Betlémské kaple a pracuje s církevním, svatým prostorem, ve kterém se řeší kontroverzní minulost nobelisty Petera Handkeho, autora dramatu Zdeněk Adamec. Pro každé zájezdové uvedení je třeba najít nový sakrální prostor. V Olomouci hostování proběhlo v Kostele Panny Marie Sněžné, který je oproti strohým pražským prostorům barokně opulentní. To umocňuje atmosféru vyprávění o „mučedníkovi“ médií Handkem. Akustika hlavní lodi kostela dává vyniknout zpívaným pasážím. Společně s druhou částí Zdeněk Adamec, která ohledává možnosti pravdivého vyprávění příběhu zapomenutého českého sebevraha revoltujícího proti kapitalismu, umožňuje nahlédnout dílo Petera Handkeho bez zamlčování jeho angažmá v jugoslávské válce. Pařízek dokáže zprostředkovat prostor pro dialog díla i veřejného angažmá autora, ale vztahování se k oběma pólům nechává na divákovi.

Nová Divadelní Flóra

Pro nás, kteří jsme dobře znali Divadelní Floru před covidem, byl letošní ročník festivalu možná trochu zklamáním, protože jeho program oproti letům minulým podstatně prořídl, ale délka festivalu zůstala. Letos jednoduše nenastala krásná mezisouborová setkání, kdy se do Olomouce v jeden den sjely soubory typu Divadla Na zábradlí, Dejvického divadla nebo Divadla pod Palmovkou. V prvních dnech festivalu jsem se této hloupé sentimentální melancholii docela poddával, ale v průběhu následujících dní jsem si uvědomil, že rozhodnutí neslevit z délky festivalu je projevem odhodlání nepoddat se snížení finanční dotace, která se v současnosti dotýká všech aktivit v oblasti kultury. Kvantitativně menší program tedy vnímám jako upozornění na tento stav. Pokud se přeneseme přes srovnávání s minulými ročníky, lze dojít k zjištění, že hlavní poselství Flory přetrvalo. Tento olomoucký divadelní festival totiž nechce pouze přilákat diváky na skvělá představení a být výkladní skříní nejlepší divadelní produkce, která se točí po všech festivalech. Staví na setkávání a atmosféře dialogu mezi diváky, divadelníky i studenty praktických a teoretických divadelních oborů. Divadelní Flora je slavnost dialogu, i proto je její 25. ročník velkým a úspěšným návratem!

Jan Doležel
Autor je studentem činoherní režie a asistentem režie v HaDivadle