Směřujeme ke spontánnějším, živějším akcím a projektům.

Jaké výhody vidíte ve spolupráci s nedivadelními – například galerijními institucemi? 

Matyáš Dlab: Na začátek bych uvedl, že na tom, jestli je GAMPA výstavní – tedy nedivadelní instituce, vlastně moc nezáleží. Důležitější je pro nás obecné nastavení uvažování o kultuře, a to v kontextu jakékoliv instituce. Věřím, že lze navazovat spolupráce ve stejném duchu, jako aktuálně navazujeme s GAMPOU, s různými typy institucí, nejen výstavními/ galerijními, ale například paměťovými, muzejními, komunitními atp. Jinými slovy nejde o to, že bychom nyní v Terénu chtěli nějak výrazně změnit situaci, ve které se setkáváme – resp. změnit naše směřování od prostředí, kde uplývá čas prostřednictvím živého umění, k setkávání například v čistě „statickém prostoru“ (kde plynutí času není vázáno na procesuální typ díla). 

Jako největší přínos spolupráce s GAMPOU pak vnímám rozvinutí východisek Terénu coby platformy pro produkci přesahových projektů. Aktuální spolupráce nepřímo znamená to, že se naše „přesahová podstata“ může překrývat s obdobnou tendencí jiné instituce. Uvedení dále umožňuje stabilizovat specifické projekty nás – dvou institucionálních subjektů – majících odlišnou zkušenost s provozem. Spolupráce je tedy koncipována také tím způsobem, aby každý ze zapojených subjektů mohl dodávat tu komplementární část zkušenosti, která je právě potřeba. 

Foto: Marie Sieberová

Lukáš Jiřička: Přijde mi také, že diskuse je v galerijním prostředí vedena směrem dovnitř výtvarné scény – jedná se o odlišný radius jejího možného dopadu. U divadla je přeci jen diskuse, která následuje po představení, často živelná a poměrně silná. Dosah výstavních projektů je možná hůře sledovatelný, což samozřejmě není výtka nebo námitka, ale jen jiný typ angažovanosti a zážitku. 

Od začátku Terénu jsme uvažovali nad tím, jaké jsou naše příbuzné instituce ve smyslu podobného uvažování, a často nás napadaly právě ty výtvarné. A to díky konkrétním lidem, kteří v nich pracují, kteří je reprezentují. Aktivity, jimž jsme se věnovali například na podzim v Galerii Plato v Ostravě, nebo ty, co nyní pácháme v pardubické GAMPĚ, představují zkrátka logický důsledek skutečnosti, že jsou nám v uvažování daleko blíže než většina divadel. „Mentální překryv“ máme s řadou institucionálních scén asi mnohem menší než právě s galerijním prostředím. Zároveň však galerie v posledních několika letech tendují k čemusi podobnému, když vstupují do performativních projektů, tedy vytváří projekty s časovým a událostním horizontem. Neříkají tomu divadlo, zatímco my tomu třeba divadlo říkáme; tedy odlišně formulují dost podobné věci.

V rámci aktuální spolupráce se naše činnost sešla také s tím, že se GAMPA momentálně nachází ve specifickém „přechodovém“ období (postupně se stěhuje do jiného objektu). A právě proto nás ředitelka galerie Šárka Zahálková vyzvala ke spolupráci. Máme výhodu, že v Terénu dramaturgii nevnímáme v čistě divadelním smyslu – tíhneme naopak (i) ke kurátorství ve smyslu podnícení nebo selektování děl, debat s tvůrci atp. Zároveň ale nejsme uvnitř tohoto přítomného tvůrčího procesu sami angažovaní autorsky. Můžeme dělat svého druhu korektury, jistý poradní orgán a nechávat celek autonomně promýšlet právě ve specifickém prostoru místního prostředí. Navíc GAMPA výrazně pracuje se svým městem jako svého druhu scénou, partnerem pro tvůrčí zásahy – to nám je blízké.

Matyáš Dlab: Ještě mě napadá, že výstavní instituce pro mě mají často mimořádně kvalitní fyzické prostory, které jsou velmi vhodné na specifické projekty – zajímavý je například v tomto ohledu problém denního světla. Divadlo se snaží své prostory absolutně utěsnit, aby do nich nevniknul ani paprsek denního světla, aby byl divadelní svět absolutně kontrolovatelný, aby byl co nejuniverzálnější, aby v něm bylo možné vytvořit něco zcela podle něčí představy… Zatímco výstavní prostory naopak vehementně pracují s denním světlem. To je zajímavá inspirace, bavíme-li se o prostorových aspektech. Napadá mě zmínit náš projekt SEX, který jsme dělali s Wojtkem Ziemilskim, a kde došlo ke skutečné komunikaci dvou světů – uvedení projektu v galerii Dům umění města Brna totiž nepředstavovalo pouhou prostorovou kulisu, či instalaci do specifického prostředí, ale skutečné propojení. Řekněme komunikaci živého umění, v jehož rámci se schází živí lidé a vzniká něco „teď a tady“ (ve sdílené situaci), a zároveň specifického vystavení. 

Foto: Marie Sieberová

Ve stanovách Terénu jsou poměrně výrazně akcentovány intervence do veřejného prostoru. Podobně jsou i v programu vaší spolupráce s GAMPOU – konkrétně v rámci spojující vrstvy Intermezzo – intervence zmíněny jako důležitá součást konceptu. Napadá mě zeptat se, jak přistupujete ke specifickému kontextu (každého) konkrétního města, kde pracujete? Na rozdíl od Pardubic totiž brněnský prostor znáte výrazně lépe; pohybujete se v něm dlouhodobě. Pokud je člověk naopak v prostoru novém, vidí patrně věci jinak, nezkresleně „klapkami každodennosti“; zároveň mu ale mohou unikat souvislosti, historie, kontext atp. Jak tedy přistupujete k práci s městským prostorem mimo Brno?  

Matyáš Dlab: V takovém případě jistě ztrácíme výhodu domácího prostředí. V Brně, zejména v prvotních fázích projektu, funguje Terén jako „průvodce“, nebo „kurátor“ pro příchozí umělce. Odkrýváme jim samotné město a aktivně reagujeme na jejich nápady, které se snažíme rozvíjet – odhalujeme jejich potenciál, promýšlíme, kam mohou vést… A myslím si, že se v téhle rovině dostáváme na stejnou úroveň jako samotní tvůrci. Nejedná se přitom o žádnou „pouštní expedici“, protože – jak říkáš – je pro nás Brno (do značné míry) známé prostředí. Pokud jde přímo o naši spolupráci v Pardubicích, musíme uvažovat v kontextu zázemí GAMPY. Tato galerie je personalizovaná Šárkou Zahálkovou, která nejen že ji dlouhodobě vede, ale v rámci své praxe se veřejnému prostoru přímo věnuje, a to velmi důkladně. Má za sebou mnoho projektů vázaných na veřejný prostor (realizovaných pod GAMPOU či uskupením Offcity), což momentálně využívá například námi přizvaný umělec Michał Salwiński tím, že navazuje na již v minulosti realizované projekty v Obchodním Centru Grand. Nebo můžu zmínit projekt architektonického uskupení Final_Final, který se bude realizovat v exteriéru na přelomu září a října – nicméně už nyní, v současné fázi příprav, zvolený prostor ohledávají a konzultují právě se Šárkou. Jedná se o obdobný princip, který výše popisuji jako praxi Terénu v Brně.  Analogicky se tak náš partner stává námi. 

Foto: Kristýna Businská

Lukáš Jiřička: Do Pardubic jsme sice přišli z venku, ale trochu je známe; loni jsem zde například absolvoval dvě velké poznávací cesty právě se Šárkou. Nicméně naše městské projekty promýšlíme také tak, aby byly „obsaditelné“ a adaptovatelné do jakéhokoliv jiného možného prostředí (s přihlédnutím k jeho specifikům samozřejmě). Neiniciujeme tedy cosi, co by vyloženě tematizovalo například jenom reálie Pardubic, a co by nešlo třeba za týden „přesadit“ do Třeboně nebo Písku. Jedná se o princip, který sice explicitně pracuje s městským prostorem, ale v takovém univerzálnějším gestu.

Matyáš Dlab: Ano, jako v případě výše zmíněného uskupení Final_Final. Jejich plán se sice bude ještě usazovat, nicméně v tuto chvíli se chtějí soustředit na trasu mezi Příhrádkem a Automatickými Mlýny. Tedy na trasu, kudy se pomyslně stěhuje galerie GAMPA do svého budoucího působiště. Final_Final chtějí pro tento úsek vytvořit nějaký „vnitřní důvod – vnitřní koncept“, který ale nevylučuje, že se pro něj najde i jiný možný „mód existence“; důvod, proč něco takového vykonat i někde jinde a jindy. To je ale jen první část konceptu. Druhá spočívá v tom, že se hledají lidé na situaci provázení. Cílem ale není, aby nějaký expert „provázel veřejnost“ – naopak se hledá veřejnost, která by v roli průvodců na zmíněné trase provázela samotné autory. Čili i tento koncept je převoditelný s novým nápadem, s novým důvodem patrně kamkoliv. Určitě jsme neuvažovali o site-specific nebo vyloženě hlubokém zájmu o Pardubice. V takovém duchu nepracujeme.

Lukáš Jiřička: Má to i reálný důvod. V případě umělce Pavla Novotného jsme totiž od začátku uvažovali, že jeho projekt později převedeme do Brna. Pavlův koncept je prostý: umístí psací stroje do města a namotivuje lidi, aby si sedli na toto veřejné místo a tam určený čas datlovali do stroje. Je to sice jednoduše vedená věc, ale Novotný má dar motivovat každého bez zkušenosti k velkým výkonům, a to skrze jasně daná omezení. Ukáže, co stroj umí, a následně ohraničí samotný akt psaní tím, že aktéři budou psát na úzké role pásek do starých pokladen. Nepůjde o termopásku, ale tenký pevný druh papíru. Takové ohraničení strukturuje samotné psaní, artikuluje možný rytmus, formát, úspornost gesta, vztah těla ke stroji (plus texty možná ještě budou užity v následující zvukové kompozici). Tento koncept tedy pracuje s Pardubicemi spíš ve vztahu k divákům/aktérům, kteří místní reálie velmi dobře znají a vlastně je jdou číst novým pohledem a s důvěrou, že jim takový zážitek nabídne novou perspektivu. Specifický akcent městského prostoru je právě v konkrétním čtení a jeho uchopení skrze slova, psaní. Samozřejmě, pokud se na tuto akci přijede podívat někdo z Liberce, zažije něco podobného – nebude v tom ale jeho osobní sentiment, tedy konkrétní vazba obyvatele daného města. Naopak půjde-li někdo místní zde v Pardubicích do Grandu, bude mít vědomí dlouhodobě důležitého obchodního domu v centru města, na který si pamatuje. Vrstvy paměti zde jsou tedy přítomny právě prostřednictvím diváků. A nakonec i v díle samotném, přestože autorská intence Pavla Novotného takové čtení otevírá jako možnost, nikoliv hlavní zdroj nebo kód.

Foto: Kristýna Businská

Co pro vás znamená spolupráce s GAMPOU do budoucna? Zmiňovali jste, že v určitém smyslu jde o „testování“ toho, co byste chtěli v rámci Terénu dělat v roce 2023.  Je-li to tak, jaké principy si tady chcete ozkoušet a následně převzít do Brna?

Matyáš Dlab: Asi nejsme momentálně schopni představit tyto principy v jasných konturách, je to stále živá debata. Ale to, co lze říct, vezmu kousek po kousku:

Základní aspekt je, že bychom chtěli ukročit od projektů, které jsou hodně velké a záleží u nich na dokonalém a mistrovském provedení konceptu. Tedy ukročit od uvažování o díle jako o uzavřeném, vybroušeném artefaktu. Chceme naopak směřovat k živějším, menším situacím, které nevyžadují obrovskou přípravu, stavbu, adaptaci technologií a mobiliáře pro jedno izolované provedení nějaké produkce. K více spontánním, rychlejším, živějším akcím a projektům, jejichž jazyk a prostředky nejsou zatížené nutností opakovatelnosti.

Lukáš Jiřička: Jedná se vlastně o navázání na dříve existující praxi Terénu. Když jsme začali budovat stálý repertoár, zastavili jsme totiž na poměrně dlouhou dobu cyklus Nové sady. Ten jsme měli původně naplánovaný jako průběžnou, „průkladovou“ sérii akcí. Ale naposledy se NS uskutečnily téměř před rokem.

Matyáš Dlab: Ano, je to rok. Řekl bych, že NS pozastavila kromě covidu práce na velmi náročných inscenačních a jiných projektech, jako je i evropský projekt PERFORM EUROPE. 

Lukáš Jiřička: Nyní se můžeme vrátit nikoliv k identickému, ale k podobnému způsobu přemýšlení, a rezignovat na práci v inertním prostředí divadla – nebo ne plně inertním, ale připraveném pro celou mašinérii scénických děl. Můžeme tvořit v jiných prostorech. Byť se jedná o otevřenou debatu, promýšlíme například nyní variantu, že bychom do cyklu NS nezvali profesionální tvůrčí týmy, ale komunity. Zajímala by nás totiž práce se skupinami lidí, kteří se dobrovolně sdružují kolem svých zájmů nebo profesí. A je jedno, jestli by šlo o rybáře nebo sbor učitelů z Veveří, který společně zpívá každou sobotu. Uvažujeme, že s nimi dohromady by se mohl vytvořil scénický nebo performativní tvar, který by zároveň mohl mít i další využití, pokud by se celý proces jeho vzniku dokumentoval zvukově, textově, videem… V takovém případě by totiž mohl vzniknout ještě druhý formát díla, který by byl řekněme „dokomponovanou časovou kapslí“. Ta by sice neměla „performativní živost“, ale existovala by zkrátka jako tvar, který může viset v jiném prostředí, být vysílán na internetu, projevit se v textu atp… 

Otázkou je, kolik by takových projektů mělo být. I v příští sezoně totiž bude velkou výzvou stávající repertoár udržet. Řešíme, jakou kadenci projektům dát, pokud jde o jednorázové události. Ty by mohly mít nějaký začátek, a dále například ještě dvě fáze, v jejichž rámci by se ukázal vývoj setkávání a tvoření se skupinou v jiných fázích a aspektech. Co se stane, když se tito lidé potkají za dva měsíce a bude sněžit? Už půjde o jiné setkání, než když uvedeme podzimní verzi. A tak by se celá spolupráce transformovala. Ale teď jsem naznačil jen zárodek debaty; naše promýšlení toho, jak výsledek spolupráce s GAMPOU adaptovat i do Brna. 

Matyáš Dlab: Ještě bych doplnil, že o výše naznačené vizi jsme se začali bavit během covidu. Zvažovali jsme, jestli nadále chceme testovat technologické nebo online projekty; od toho jsme chtěli naopak „uhnout“, jít pryč, posunout se právě k mnohem prostším setkáváním v provozně méně zatěžkaných situacích; trávit spolu skutečně čas v nějakém kurátorovaném rámci. Další, co mě napadá, je příležitost k testování jiných diváckých stavů, vztahů, diváckých přístupů. V naznačené řadě se totiž mohou otevírat výrazně odlišné formy. Uvedené se dá zkrátka obecně vztáhnout k hledání nových setkávání – intenzivnějších, jiných, neočekávaných, inspirativních…

Lukáš Jiřička: Hlavně jsme si říkali, že chceme vstoupit do komunit, které nemají s uměním třeba vůbec nic společného. 

Matyáš Dlab: No právě.  Setkávání publik různorodých, nebo hledání publik úplně nových – i to je to setkávání na tvůrčí úrovni. Zajímá nás možnost cíleně kontaktovat vybrané komunity, které se samy setkávají a vstupují tak spolu do nějakého tvůrčího procesu. V této rovině musím říct, že jsme v Terénu začali víc diskutovat i ohled a myšlení o nás samotných jako o lidech. Prací trávíme hodně času a najednou před námi leží otázka, jak chceme ten pracovní čas trávit my? S kým se chceme v práci setkávat? S kým trávit čas? Vzniká tak lidštější ohled i dovnitř na nás. Dochází k uvědomění, že chceme trávit čas ne jako zaměstnanci Terénu, kteří pracují na vzniku „díla v křišťálové dóze“, ale že chceme ta díla prožívat aktivněji i sami na sobě. Ze všech stran se zkrátka objevila chuť být si blíž, trávit spolu čas, nejenom spolu makat na vybroušeném projektu. 

Foto: Kristýna Businská

Nesouvisí to i s přeměnou vašich „profesních rolí“ v rámci spolupráce s GAMPOU? V Brně jako Terén tvoříte zázemí pro jiné tvůrce, ale když působíte jinde – například zde v Pardubicích – přebírá některé funkce či profesní role hostící instituce. Může pak být i vaše práce trošku jiná?

Matyáš Dlab: V rámci spolupráce s GAMPOU je to rozdělené úplně jednoduše: domácí pardubické prostředí přebírá lokální produkční zodpovědnost a my zde pracujeme na vývoji projektů, poskytnutí servisu kurátorského, textového a tak.

Lukáš Jiřička: Myslím si, že tím vynikne zmíněná pohnutka, proč bude „jiná“ příští sezona (jak říkal Matyáš). Souvisí i s jistou mírou frustrace z toho, že zajišťujeme provoz pro vznik kvalitních děl. Do procesu v jistých fázích vidíme, bavíme se o něm, pomáháme mu, ale často jej táhne technická a produkční část našeho týmu. Možná si pak připadáme od té vzrušující fáze vzniku do jisté míry odpojeni. To je ale v pořádku, snažíme se nebýt invazivní a nechávat tvůrcům značnou autonomii; radit jim, pokud chtějí. Naopak u komunitních projektů do děl možná sami vstoupíme přímo.

Matyáš Dlab: Ještě bych trochu rozvedl to, co říkal Lukáš o možnosti otevřenosti děl. Totiž to, co se v rámci naší aktuální spolupráce může testovat, je paradoxně právě mezi Pardubicemi a Brnem. Pokud nějaký projekt bude třeba na dvě části, tak to, co může ilustrovat kontext otevřenosti díla, je jednoduchá otázka: jak se k sobě ony dvě části vztahují?

Buď se může jednat o dvě realizace jednoho konceptu, které se adaptují do jiného prostředí, nebo o vztah například sukcesivní, tedy že „část dva“ navazuje nějakým způsobem na „část jedna“. V druhém ze jmenovaných případů může projekt obsahovat (navazovat) více vztahů, může mít kapitoly, může mít nějaký vývoj. A právě tenhle potenciál pro uměleckou tvorbu hledáme: potenciál pro tvorbu, která není ukončená premiérou, na niž již navazují jen vždy znovu dokonale provedené reprízy, v ideálním případě se neodchylující ani o minutu od finálního tvaru. To je ona příležitost promýšlet jiné vztahy. Nemít uzavřené dílo, ale mít čas, který může být klidně ohraničený – dejme tomu třeba měsíc. A v rámci takového časového úseku může dílo putovat, může se nechat konfrontovat úplně jinými typy setkávání atd. Je to příležitost spolupracovat s autory nejen na jednom díle, ale právě na konkrétním časovém období. Budovat vztah. A klidně na autory v určité míře delegovat i dramaturgickou práci, společně třeba kurátorovat nějaký termínový blok. Je to zkrátka příležitost k hlubší spolupráci, nejen v kontextu estetiky, ale i autorů a nás. Příležitost k nahlédnutí jedné věci z různých stran. Zároveň všechno, co jsem teď zmínil, u inscenačního projektu zpravidla lze, a to formou doprovodných programů, činností lektorského oddělení nebo aparátu, který je schopný pracovat paralelně na publikační činnosti. My v Terénu ale takový aparát nemáme. Osobně nicméně vidím příležitost nikoliv v „klasických“ postupech, které zasazují dílo do kontextu, ale spíš ve zkoumání, jak k dílu nacházet jiné cesty tvůrčím způsobem.

Rozhovor vedla Kristýna Businská, absolventa Katedry divadelních studií FF MU a spolupracovnice CED. 

Více o programu INTERMEZZO: https://www.otevrenakultura.cz/cs/gampa/vystavy/intermezzo