Mobile menu
Táňa Malíková: HaDivadlo mě stále formuje

Táňa Malíková: HaDivadlo mě stále formuje

S koncem sezony 2022/23 z HaDivadla po devíti letech odchází výrazná členka souboru Táňa Malíková. Absolventka ostravské konzervatoře a činoherního herectví na JAMU nastoupila do angažmá ve scéně progresivní dramaturgie hned po škole a dosud zde účinkovala téměř ve třiceti inscenacích. Jak na takřka dekádu strávenou v HaDivadle vzpomíná? Co si odsud odnáší a jaké jsou její nejbližší plány? K našemu rozhovoru jsme se na konci června sešly shodou okolností ve stejný den, kdy Táňa svůj odchod stvrdila oficiálním podpisem.

Když jsem začínala chodit do HaDivadla, jedním z mých prvních výrazných diváckých zážitků byla Paní Bovaryová s tebou v titulní roli. Pamatuješ si na svůj první divácký zážitek v HaDivadle?

Trochu se mi to slívá, protože se spolužáky z JAMU jsme sem v jeden týden šli třeba na tři představení… Na 99,9 % byla první Extase. Na konzervatoři jsem nikdy neměla vyloženě herecké vzory, ale po pár zhlédnutých inscenacích v HaDivadle jsem se zamilovala do Petry Bučkové a myslím, že podobně to měli i další spolužáci. Jednou jsme šli na nějaké představení jen já a kluci z ročníku. Petře jsme tehdy koupili takové to pouťové perníkové srdce s nápisem „Miluji tě“ a společně jsme jí ho předávali. Nevzhlížela jsem ale pouze k Petře, mé herecké vzory se v průběhu let proměňovaly a vystřídali se tak postupně všichni ze souboru. Zřejmě právě proto, že HaDivadlo pro mě je divadlo opravdových a jedinečných osobností. Úplně přesně si pamatuju ale i to, jak jsem se v prváku procházela kolem Alfa pasáže, zastavila se u nápisu HaDivadlo a povzdechla si: „Tyjo, kdyby se mi podařilo tady aspoň jednou hostovat!“

 

’68 (2018, režie J. A. Pitínský), foto: archiv HaDivadla

 

Indián v ohrožení (2008, režie Jiří Havelka), foto: archiv HaDivadla

 

Co pro tebe pak znamenalo, když jsi v HaDivadle získala angažmá?

Splněný sen. Pro mě bylo úplně nepředstavitelné, že bych se sem mohla dostat. V té době bylo HaDivadlo bráno za nejkvalitnější, nejprogresivnější scénu (minimálně v Brně) a představovalo pro mě nedosažitelný cíl. Vždycky jsem se považovala za takovou průměrně procházející studentku a necítila jsem se ničím výjimečná nebo zajímavá, aby si mě takové divadlo mohlo všimnout.

Jaké bylo začínat po škole právě tady? Jaká tu byla atmosféra?

Bylo mi tu moc příjemně. Nastoupila jsem se svým spolužákem Zbyškem Humpolcem, takže jsem se necítila sama. A hlavně nás kolegové okamžite přijali. Myslím si, že když do HaDivadla přijde někdo nový, ať už host nebo člen souboru, kolektiv ho přijme velmi hezky, až rodinně. Líbilo se mi, že se „HaDi staří“ k nám mladým chovali jako k sobě rovným. Nikdy jsem necítila, že by se nade mě kdokoli povyšoval nebo mě o něčem poučoval.

 

Macocha (2017, režie Kamila Polívková), foto: archiv HaDivadla

 

Naši (2020, režie Ivan Buraj), foto: archiv HaDivadla

 

Účinkovala jsi tu už téměř ve třiceti inscenacích. Která z rolí pro tebe představovala největší výzvu?

To vím úplně přesně. První taková role byla v inscenaci Bohnice, kterou jsem přezkoušela po Erice Stárkové. Na konzervatoři i na JAMU jsem vždy měla problém s expresivnějšími, emotivnějšími výstupy. Takový stud, pocit trapna, blok, že když to přepálím, tak se mi lidi vysmějí. A právě v Bohnicích taková expresivní scéna byla. Křečovitě jsem se snažila a myslím, že mi to dost nešlo. Zvlášť, když jsem roli přebírala po Erice Stárkové, která je na tyto emotivní výstupy jak dělaná! O pár let později se mi ten blok podařilo zlomit, a to u inscenace Pověření Jirky Pokorného. Při práci s ním ze mě opadl veškerý ostych. Od té doby už se nebojím zahrát cokoli. Neříkám, že je to dobré, ale už se nebojím.

Kterou ze svých rolí v HaDivadle máš nejraději? Ke které ses vždy ráda vracela nebo stále vracíš?

Možná to bude znít divně, ale zrovna teď mám ráda všechny. Byly tu takové inscenace, které mě nebavily a nechtěly se mi hrát, ale teď na repertoáru žádnou takovou nemám. Kdybych ale měla vybrat jen jednu, byla by to Soňa ve Strýčku Váňovi.

Proč?

Zajímají mě postavy, které nejsou na první dobrou významné, na první přečtení tě zas tak výrazně nezaujmou. Baví mě v takových menších, upozaděných postavách hledat, čím zaujmout můžou. Objevovat v nich to významné, aby neupadly v zapomnění.

 

Strýček Váňa (2016, režie Ivan Buraj), foto: archiv HaDivadla

 

Maloměšťáci (2018, režie Ivan Buraj), foto: archiv HaDivadla

 

Máš nějakou vysněnou roli?

Nemám. Moc mi nejde o to, jakou postavu hraju, ale spíše o to, s kým.

A naopak obávanou?

Mám pocit, že obavy přichází, až když jsem ve zkušebním procesu a zjistím, že to nefunguje.

A co paní Bovaryová, kterou jsem už zmiňovala. Ta byla spíš vysněná, nebo obávaná?

Paní Bovaryová pro mě byla takové vhození do studené vody. Byla jsem tu čerstvě a moc jsem si neuvědomovala, co vše to obnáší a skýtá, takže jsem nad tím ani nestihla uvažovat. Nejvíc jsem se v té době obávala učení textu a zrovna v Paní Bovaryové, která byla přepsaná do současnosti, jsem textu ve výsledku moc neměla. Nečekal mě žádný srdceryvný monolog ani extrémně emotivní scéna, to jsem tehdy ocenila. Takže Bovaryová i já jsme tím dějem, který tvořily ostatní postavy, tak nějak propluly. Navíc jsme obě tehdy nevěděly, co se sebou, což si sedlo.

 

Paní Bovaryová (2015, režie Ivan Buraj), foto: archiv HaDivadla

 

Humanismus 2022 (2022, režie Ivan Buraj), foto: archiv HaDivadla

 

V uplynulé Sezoně 48: Blízkost jsi nazkoušela role ve třech, od sebe navzájem poměrně odlišných premiérách. Jaká to pro tebe byla sezona? Ve které inscenaci se cítíš nejlíp?

Byla pro mě významná velkým spřátelením s Majou Strakovou, protože vedle sebe trávíme ve všech třech inscenacích poměrně intenzivní čas. V Humanismu 2022 hrajeme partnerky, v Požáru v šťastném Rakousku přítelkyně (lomeno sestry) a v Moravském krasu jsme společně pracovaly na hudebních částech. V podstatě jsme se od sebe celou sezonu neodtrhly, to pro mě bylo zásadní. Hezké příležitosti jsem dostala ve všech inscenacích a každá z nich je opravdu diametrálně jiná. Nejvíc uvolněná se cítím v Humanismu. Roli v tom určitě hraje současný jazyk a taky režisérský přístup – s Ivanem Burajem se mi vždy spolupracuje moc dobře.

 

Požár v šťastném Rakousku (2023, režie Ivan Buraj), foto: archiv HaDivadla

 

Moravský kras (2023, režie Peter Gonda), foto: archiv HaDivadla

 

Vnímáš vedle proměny sebe jako herečky i proměnu HaDivadla za tu dobu, co jsi tu působila?

Určitě. Myslím, že je potřeba, aby docházelo ke změnám. Proto jsem se i já teď rozhodla tu velkou změnu udělat. Ačkoli jsem tu spokojená, cítím, že kdybych ten krok neudělala, nebylo by to dobré.

Co tě v nejbližší době čeká?

Před devíti lety mě do HaDivadla přijímal Marián Amsler a záhy poté se novým uměleckým šéfem stal Ivan Buraj. Je vtipné, že teď, když končím v HaDivadle a jdu do Prahy na volnou nohu, přišla první nabídka právě od Maja Amslera – budu hrát v Divadle ABC v jeho inscenaci Geniální přítelkyně podle románu Eleny Ferrante. Pak mě čeká také hostování v Divadle v Dlouhé, kde bude režírovat zase Ivan Buraj. Moje následující sezona se tedy ponese v duchu brněnských setkání. Zároveň budu stále dohrávat v HaDivadle a taky natáčet jeden seriál.

V poslední době dostáváš před kamerou čím dál víc příležitostí. Dokázala by sis představit život bez divadla?

Dokázala, pokud bych věděla, že je to na dobu určitou. Určitě ne napořád.

Co si z HaDivadla odnášíš?

Zážitky, zkušenosti, krásné role… HaDivadlo mě lidsky formovalo a stále formuje. Taky mě přivzdělalo (a byly doby, kdy jsem to nesnášela :)). Dílem svou dramaturgií, ale i obyčejnými rozhovory v kuchyňce. Jedná se o divadlo, které řeší závažné problémy a neustále mě přivádí k zajímavým tématům. No ale to nejzásadnější, co si odnáším, jsou všechna ta přátelství.

 

v kuchyňce před premiérou Humanismu 2022, foto: archiv HaDivadla

 

Rozhovor připravila Iva Heribanová.

english