Tereza Krčálová, Honza Malík: V Pulsaru se snažíme zpracovávat společensky angažovaná témata.

Ambasáda nezávislé běloruské kultury při Centru experimentálního divadla v Brně se stala partnerem tanečně-divadelní události Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče, která je založena na spolupráci českých a běloruských opozičních tvůrců a tvůrkyň. Mohli byste prosím na začátek nastínit, o čem divadelní projekt pojednává? V jaké roli se na inscenaci podílíte?
 
Tereza Krčálová: Projekt se opírá o monologický text běloruské dramatičky, která se v něm vyrovnává s potřebou nejen vnitřní, ale celospolečenské transformace, jež byla ve výsledku v Bělorusku násilně potlačena. To je zdrojem traumatu, které nutí autorku najít cestu, jak v současných okolnostech fungovat a žít dál, jak si uchovat naději, že vnitřní proměna v myslích jedinců povede i k té vnější. 

Projekt nazýváme jako „tanečně divadelní událost“, a to proto, že cílem je nejen zaměřit se na společensko-politické téma, ale v umělecké rovině také zkoumat prolnutí tance, divadla a performance tak, aby vznikl performativní tvar s adekvátní výpovědí. Taková výpověď je pak nejen pocitová (vnitřní), ale zároveň vychází ze zcela konkrétních faktů s apelem směrem k divákovi.

Naznačenou komplexnost lze zajistit pouze využitím řady uměleckých nástrojů a prostředků a jsem proto ráda, že jsme pracovali v rozmanitém týmu – s tanečními tvůrci opírajícími se o metodu Duncan, která vede skrze vnitřní prožitek k výslednému tanečnímu výrazu, a s performerem a scénografem Tomášem Žižkou. Záměrně jsem na první pozici dala slovo performer, protože právě tento Tomášův vklad byl pro představení klíčový.

Co se týče mé pozice, začala jsem dramaturgií – mým úkolem byla důsledná analýza textu a následné vystavění struktury představení. Poté jsem stala tím, kdo vede tvůrčí proces, tedy určuje jeho jednotlivé fáze. Na začátku tvůrčího procesu pro nás bylo velmi důležité, aby každý v týmu mohl přispět svým potenciálem, tj. svou uměleckou zkušeností do vzniku představení. V momentě, kdy bylo třeba vytřídit a propojit vygenerovaný materiál, integrovat různé přístupy a pohledy, a na základě toho postavit představení, ujala jsem se režie.
 

Honza Malík: V mém případě zahrnuje tvůrčí role více úrovní. Činnostem, které by jinde obstarávalo tři až pět osob, se věnuji já sám v rámci každé činnosti Pulsaru, tedy i při aktuální mezinárodní spolupráci.

Na počátku hledám vymezení koncepce a umělecké uchopení projektu, ze kterého na konci vzejde představení. S tím je úzce spjato postavení uměleckého týmu, výběr a oslovení partnerů a institucí, které jsou pro spolupráci na projektu nejvhodnější. Navazuje příprava časového a finančního plánu a první dialogy v přípravné fázi s uměleckým týmem.

Zároveň coby bývalý taneční interpret potřebuji každou uměleckou činnost poznat zevnitř, nejlépe během choreografické práce, což předurčuje i mé uvažování o možném směřování představení. Z uvedeného je patrně zřejmé, že v se v mé úloze prolínají profese kurátora, producenta, manažera, produkčního a někdy asistenta choreografa.
 

vizuální řešení: Marek Novotný

Vámi aktuálně připravovaná inscenace či tanečně-divadelní událost tematizuje zkušenost běloruských tvůrců a tvůrkyň s potlačenými protesty a následnou likvidací kulturního života v Bělorusku. Jak náročné je inscenovat současné politické téma? Jaké výzvy před autorský tým klade? Myslíte, že samotný projekt může mít (nepřímý) dopad na společensko-politické dění?
 
Tereza Krčálová: Náročná byla především skutečnost, že osobní zkušenost do projektu přizvaných běloruských umělců – tj. autorky píšící pod pseudonymem noname67 a hudebního skladatele Jegora Zabelova – je opravdu velmi smutná a dramatická.

Mezi členy našeho uměleckého týmu patří zástupci generace, která v dětství zažila převrat a vyrůstala v pocitu uvolnění a svobody, stejně jako zástupci starší generace, která se převratu aktivně účastnila. Při prvním setkání s adaptovaným dramatickým textem i samotnými běloruskými umělci jsme všichni měli pocit, jako by byla historie všudypřítomná. Události, o kterých jsme si mysleli, že jsou již dávno pryč, se staly součástí našeho genofondu. A setkání s běloruskou realitou působilo jako spouštěč vzpomínek této kolektivní paměti. Řekla bych, že největší výzvou bylo uvedenou skutečnost přijmout – neodsouvat téma někam do bezpečné oblasti a dělat, že se nás netýká, ale napřímo se s ním konfrontovat. 

Nemyslím si, že by naše představení mohlo mít přímý dopad na politicko-společenské dění v Bělorusku. Může nicméně šířit myšlenky a odvážné, řekla bych až nepopulární postoje, kterým se v životě nevyhneme, pokud jej chceme žít vědomě. Naše představení umožňuje konfrontovat se s pocitem prohry, se strachem, s bolestí. A ukazuje, že i s takovými pocity je možné žít dál, protože vnitřní síla člověka je obrovská. Dotýká se polemik typu „vystoupit z řady nebo zůstat v bezpečí?“, „nechat se iniciovat k realizaci kroku, který zpočátku vypadá jako krok do propasti?“...    
 

kresby běloruského výtvarníka vzniklé jako reakce na proces zkoušení inscenace

Inscenace vzniká na základě dramatického textu běloruské dramatičky píšící pod pseudonymem noname67. Jak jste se s její tvorbou seznámili? V čem vás zaujala?
 
Tereza Krčálová: S Romanou Štorkovou Maliti se dlouhodobě zabýváme východoevropským prostorem – založily jsme spolu spolek Nulová pozice, aby naše práce byla oficiální a abychom ji mohly lépe propagovat.

Romana se v době běloruských protestů věnovala běloruským dramatům, což ji dovedlo až ke spolupráci s nakladatelstvím Větrné mlýny na antologii běloruského dramatu, přičemž mě oslovila k překladu tří divadelních her. Jednou z nich byla právě Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče, jejíž text mě zaujal tím, že byl – dalo by se říct – velmi „tělesný“.  A protože jsem v té době v rámci Pulsaru aktivně pracovala s tanečníky a zkoumala možnosti tance, napadlo nás vytvořit na základě této předlohy taneční představení. Podstatné bylo, že nápad zaujal i Honzu Malíka, který jej podpořil a zrealizoval spolupráci s běloruskými umělci. V té době jsem netušila, pouze intuitivně cítila, k čemu všemu nám text otevře dveře, jak neuvěřitelná, náročná, ale zároveň povznášející bude cesta k jeho poznání.

kresby běloruského výtvarníka vzniklé jako reakce na proces zkoušení inscenace

 
Projekt Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče vzniká v rámci uskupení Pulsar. Jakým dalším činnostem se v rámci Pulsaru věnujete? Na jaká témata se tato platforma zaměřuje?
 
Honza Malík: Uskupení jsem založil já a choreograf Michal Záhora. Vznikli jsme transformací ze souboru NANOHACH, který pro mě představuje důležitou dvanáctiletou zkušenost a práci. Pulsar není přímo souborem, ale platformou, která na počátku umožňovala kontinuální tvorbu choreografa Michala Záhory. Brzy se přidala taneční dramaturgyně Tereza Krčálová, která byla a je dalším zásadním člověkem ve vymezování témat a určování uměleckého směru společné práce.

Naší dlouhodobou potřebou je zpracovávání společensky angažovaných témat v jejich duchovní, filozofické a společenské komplexnosti a hledání výsledného tanečního (tedy neverbálního) tvaru. Vedle toho se v posledních pěti letech snažíme s Terezou inovativně posilovat rozvoj domácí scény tím, že se vedle taneční tvorby soustředíme na umělecké formáty, jejichž cílem je přímé propojování s diváky.
 
Tereza Krčálová: Pulsar se za šest let své existence vyprofiloval jako těleso s jasnou dramaturgií, což znamená, že svou činnost – uměleckou, kurátorskou, produkční – staví na kontinuálním sledování vývoje společnosti, světového dění, taneční a do značné míry i divadelní umělecké scény. Nové způsoby tvůrčí spolupráce umožňují uchopit témata odrážející se v tanečních představeních z více perspektiv, uvažovat o proměnách kontextů. Naším velkým přáním je, aby byla česká taneční scéna sebevědomější a odvážnější. Proto Pulsar vytváří prostor pro setkávání a dialog coby zdroje inspirace.

foto: archiv GASK

foto: archiv GASK

Příprava aktuálního projektu platformy Pulsar se částečně odehrávala i v Centru experimentálního divadla. Jak rezidence probíhala?
 
Honza Malík: Činnost Ambasády nezávislé běloruské kultury při Centru experimentálního divadla sice sledujeme až poslední dobou, od začátku nám ale bylo jasné, že jde o zásadního partnera – že se chceme setkat, diskutovat, spolupracovat.

Pulsar nemá stálou adresu, což je v současném tanci běžná situace, o to víc je pro nás podpora v podobě rezidenčního pobytu důležitá a podpůrná. Pro tvorbu nepotřebujeme mnoho :) … stačí zkušebna a zázemí, kde složit hlavu.

V CEDu jsme strávili deset dní v kongresovém sálu, který nám byl sice spíše malý, ale o to soustředěnější prostor nakonec nabízel. Brněnské rezidence se účastnil jen český tým bez běloruských umělců a naším úkolem bylo dojít zde k finálnímu tvaru inscenace. Jednalo se tedy o stěžejní vzájemnou práci režisérky, choreografky a interpretek. Krátkodobě s námi také byla návrhářka kostýmů, scénograf a světelný designér, kteří ve svojí práci postupně reagují na právě vytvořené podněty.

foto: archiv GASK

Premiéra přibližované tanečně-divadelní události se uskuteční už 8. září v rámci Divadelního festivalu Kutná Hora 2023. Jakou lokaci jste pro premiéru zvolili? Vznikají díky vybranému prostoru nějaké zajímavé přesahy či interakce?
 
Honza Malík: Místo konání premiéry jsme vybírali z víceméně netradičních prostorových možností v Kutné Hoře, které měl festival k dispozici. Patřila mezi ně i Galerie středočeského kraje GASK, kterou známe z dřívější spolupráce a která nabízí několik variant. Konkrétně tedy premiéru realizujeme v tamním kongresovém centru, což je prostor typu white box, kde se s inscenací zabydlujeme.

Prostor galerie poskytuje ojedinělá scénografická východiska, která jinde nebudou. V budoucnu nás tedy čekají výzvy, jak se rychle vypořádat s extrémně rozdílnými prostory, jako například pro tanec běžným black boxem nebo syrovým „nezabydleným“ zázemím Divadla X10. Samotná premiéra v GASK představuje zatím největší výzvu, jak na místně-specifický prostor koncepcí a uchopením díla reagovat (jak s ním interagovat v rámci choreografické a režijní práce, ale i přístupem a vztahem k divákovi).

vizuální řešení: Marek Novotný

Na jaká další uvedení inscenace Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče se můžeme těšit?
 
Honza Malík: Zejména vzhledem k běloruským spolupracujícím umělcům nás moc těší, že se o dílo ještě před samotným dokončením zajímaly kromě kutnohorského festivalu i další platformy jako plzeňský festival DIVADLO nebo …příští vlna/next wave…, se kterým plánujeme pražskou premiéru v Divadle X10 či uvedení v brněnském HaDivadle. Tuto skutečnost vnímám jako první známky jistého zadostiučinění. Vážíme si důvěry, kterou jsme od zmíněných organizací dostali.

Plánujeme uvedení i na dalších domácích regionálních scénách pro tanec. Rádi bychom například s CEDem spojili síly na události, jež by propojovala náš taneční projekt a inscenaci Hrdinky, která měla v Divadle Husa na provázku premiéru letos v květnu a je založena na textu noname76 – tedy autorky, jejíž dramatický text adaptujeme i my.

Nejzásadnějším úkolem ale bude dostat inscenaci dál na východ – přes zastávky na Slovensku, v Polsku a Litvě – co nejblíže těm, kteří nás před rokem ještě neznali a dali nám důvěru.
 
 
 

PULSAR   

Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče.

Выйду з лесу, выцягну хрыбет i ён будзе мне замест мяча. / I will emerge from the forest, straighten my backbone, and it shall become my sword. 

Běloruský stát. Systém, který deprimuje a umrtvuje. Propaguje uniformitu, monotónnost a poslušnost. Davy jedinců pochopily, že chtějí žít jinak. Mluvit jinak. Dýchat jiný vzduch. Jejich příběhy se zindividualizovaly. Tento příběh je o objevování a probouzení vlastních zdrojů. Ve chvíli, kdy člověku dojde, jak moc je zranitelný. Jak moc je traumatizovaný. Jak moc se mu celý svět zhroutil. Ale svět stále stojí a má mnoho vrstev. Variant. Východisek. Ještě není vyhráno. Ještě se zdá, že to nepoleví. Ale transformace už začala…   

Tanečně-divadelní událost je výsledkem spolupráce českých a běloruských tvůrců. Vznikla na základě dramatického textu běloruské dramatičky. Inscenace se opírá o text i o přímou osobní zkušenost běloruských tvůrců s potlačenými protesty a následnou likvidací kulturního života v Bělorusku.   

Předloha – umělecký text: no name67 /blr/

Překlad, taneční dramaturgie, režie: Tereza Krčálová

Choreografie: Kateřina Stupecká, Helena Ratajová

Původní hudba: Jegor Zabelov /blr/

Scénografie: Tomáš Žižka

Kostýmy: Mariana Novotná

Světelný design: František Fabián

Tvorba a interpretace: Tereza Krejčová, Johana Matoušková/Jolana Šturmová, Helena Ratajová, Anna Wollemannová

Odborná supervize: Romana Štorková Maliti

Projektový kurátor, realizace a produkce: Honza Malík a PULSAR z. s.

Realizace projektu pod záštitou: Ivan Vyrypajev a Ambasáda nezávislé běloruské kultury

Koproducenti: Divadelní festival Kutná Hora, GASK Kutná Hora, CED – Centrum experimentálního divadla v Brně, Festival ...příští vlna/next wave...

Za podpory: Nulová pozice z. s., Divadlo X10, Institut umění-PerformCzech, Činohra ND Praha, Studio TEP39, Studio Dance Perfect, TANEC Praha z.ú./Studio Krenovka - z dotačních programů Next Generation EU a NPO

Finanční podpora: MKČR, Hl.m. Praha, EU4Culture 

Poděkování: Ondřej Novotný, Kryštof Koláček, Roman Zabelov, no name80, Martina Pecková Černá, Karin Vrátná Militká a Lektorský sbor GASK, Lenka Dombrovská, Miroslav Oščatka, Vanda Košuličová, Helena a Jakub Urbanovi, Marta Ljubková, Markéta Perroud, Lenka Ottová, Viktorie Knotková, Michal Nikodem, Vojtěch V. Sláma, Marek Novotný, Jan Kadlec, Jiří Jiráček, Vojtěch Brtnický, Daniela Voráčková & DV Agency