O citlivosti

Co je citlivost? 

Citlivost je vysilující. Citlivost je taky zesilující. Citlivost souvisí se sílou – ať sílou tam venku, která mě tlačí tak, že prostě cítit musím, anebo sílou tam uvnitř, kdy nacházím sílu procitnout. Tak jako tak, citlivost je pohlcující. Pohltí mě můj vnitřek, anebo se nechám pohltit venkem. Citlivost přichází nebo vychází. Nabízí se otázka: Z čeho? Kdy?

Pro některé je citlivost každodennost – cítím vítr, lidi i řeku. Cítím, kde jsem a jak se mají tvorové kolem mě. Cítím a nelze to vypnout. Ale přesto jako by se očekávalo, že vypnuta bude. Ve všedním zápřahu nezbývá pro citlivost moc místa. Najde si i tak své místečko? Já myslím, že jo. A jak? Docela náhodou.

Jen je to místo potřeba hledat bez předem jednoznačné představy. Moje citlivost je pro mne často prokletím, to když moji blízcí trpí, tak jsem natolik paralyzovaná jejich emocemi, že nejsem schopna jim být oporou a mně samotné to znemožňuje fungovat. Na druhou stranu ale díky citlivosti můžu prožívat podněty velmi intenzivně. 

A kolik mě to všechno stojí? Možná spoustu sil. Ale jinak nic. Síla není zpeněžitelná, to je jenom výkon. Proto je citlivost za pakatel, i když vždy dává víc, než se zdálo. Ale i proto se do ní investuje jen velmi obtížně. Čas jsou přece hlavně peníze (nezávislý ekonom přidává vlnovku, tentokrát pro změnu souhlasnou). A tak citlivost není rozumná investice. Zůstala tedy jen pro hobbyisty (nebo pro hobity?).

Já vím, že cítím, ale cítění je jen mé. Cítit teplo, cítit chlad, cítit hlad a žízeň. Naslouchat všemu uvnitř i okolo. Vypnout autopilot a zapnout cit. To je má vlastní citlivost, kterou si hýčkám a učím se s ní žít. S ní, vedle ní, okolo ní a občas i v ní. Moje citlivost ve spleti citlivosti všech. Kdo může cítit hodně a kdo nic? Čí cítění vytváří moc, čí se hledá a nenachází? Ty cítíš moje city a já necítím nic. Činy cítí, nečinnost cítí též, ale city činit nemohou.  

Citlivosť je vysiľujúca. Je pravdou, že sa skôr nevypláca. Občas sa mi stáva, že analyzujem drobnosti, tak dlho, až sa z nich na deň alebo dva zbláznim. Vtedy musím začať racionalizovať, to je môj liek na trápenie zapríčinené myslením. Skrotiť citlivosť je náročné, ale oslobodzujúce. Nechápte ma zle, citlivosť nie je žiadne prekliatie, naopak je to devíza. Ibaže je potrebné vytvoriť si podmienky, v ktorých si citlivosť môžete dovoliť prejaviť. Preto robím divadlo, píšem si básničky a organizujem komunitný festival… hrám sa. Citlivosť je krásna vlastnosť, je to, akoby som žila tisícky životov naraz. Tisíce různých citlivostí. 

Možná bereme citlivost jako ready-made. Jako něco, co v nás je, bylo a bude vždycky. Ale na dennodenní bázi se ukazuje trochu jiná dynamika. Citlivost není konstantní, její míra fluktuuje. Někdy se probudím citlivější, jindy otupělejší. Někdy vnímám celou tíhu světa, jindy splasknu skoro do přehlíživého solipsismu. Pár slov do pranice: neberme citlivost jako danost. Jestli se ptáme, co pro nás znamená citlivost, musíme se i ptát: pro která já? V jakém dni? A před obědem, nebo až po obědě? Citlivost je bytostně vnitřní, ale sama mimořádně citlivá na pohyby vnějšku. Citlivost je mořem, které se vlní v poryvech větru. Jednou ve vlnách topí, trhá a bortí – mě, tebe, nás… Podruhé nás za jemného šumění v klidu a míru nadnáší. Nelze ani říct, že citlivost je někdy pře-, jindy ne-. Míra moc nebo málo opět vychází především z navigovaných cílů a z konstelací hvězd.

Možná tedy dává spíš smysl bavit se o zcitlivování a odcitlivování, tedy o navigování skrz zrádné vody. Poroučet citlivosti je jako poroučet větru a dešti. Ale může se s citlivostí sžít, přizpůsobit vnímání moři, z- i od-, ale především s-. Rozvířit nebo uklidnit vlny způsobem plavby. A jaké jsou strategie? Můj recept je následující – když potřebuju citlivosti méně, stáhnu se. Ticho, klid, soustředění. Taková snížená citlivost by neměla být přehlíživá, ale měla by utlumit vlnobití přicházející zvenku. Nižší citlivost znamená udělat si niterní prostor pro sebe, i když se vnější svět stále agresivněji dobírá reakce. Nádech a výdech. Zavřené oči. Deset kliků. Odcitlivění je cesta do sebe. Odmazávání vnějšku, posílení vnitřku. Jinými slovy jde také o zvýšení citlivosti, jen tentokrát obráceno k vlastnímu já s jistou mírou (sebe)kontroly. A jaká je strategie zcitlivění? Citlivost se zvyšuje přijetím vnějšku dovnitř, ne jeho vytěsněním. Jde o to, ponořit se do vlnobití a splývat s ním. Zcitlivuje mě vnímavost ke světu kolem. To, že si pro něj najdu místo. Zcitlivuje mě i vnímavost k jiným, k jejich příběhům, pocitům, situacím. A jsou to právě příběhy, které mají největší moc. Když se vrhnu do skutečných vln, zranitelně a bez ochrany, nikdy se plně neotevřu. Nikdy s nimi plně nesplynu. Nebezpečí je příliš velké. Tam někde vzadu zůstává strach z přílišného souznění. Strach ze zranitelnosti. Neutopím se, když splynu s mořem? Ale v příbězích tenhle strach nemám. Jako divák se nebojím, že utonu pod jevištěm. Ani kniha mě papírem neudusí. „Je to jen jako“, můžu se vždy uklidnit. Je to venek, který nikdy plně nesplyne, nikdy plně nepohltí, protože jeho vody drží čtvrtá stěna. Občas skrz ni sice z jeviště něco prosákne, ale je dostatečně bytelná na to, aby zabránila utonutí. A to dělá divadlo, knihu nebo vyprávění vlastně mnohem efektivnější zcitlivující silou. Netřeba se bát /z/mizení, a proto se lze více otevřít. V divadle se nebojím žít jiný život, vidět jinýma očima, cítit bezpočtem smyslů z bezpočtu těl. Tím je mediované zcitlivění působivější než to přímé. Díky stěnám boří bariéry.

Odkládáme vrstvy a nánosy a stávají se z nás zase/noví/jiní lidé. Ten kabát z vyspělé společnosti, kapitalismu, patriarchátu stejně už dávno čpí naftalínem. Vyjděme si naproti.

Co je necitlivost?

Řev nebo obecně napadající expresivní reakce… kontakt s kontextem necitlivosti může vést ke zcitlivění. Přemýšlím, jestli tradiční metoda cukru a biče je, nebo není necitlivost. Je necitlivost špatná? Každodenně prožívám necitlivost i citlivost těch stejných lidí. Jsou tady.  Možná můžou existovat paralelně bez hodnocení, ale občas to opravdu bolí. 

Co je citlivost v praxi?

Pokaždé když někdo z účastnictva jakkoliv přispíval do diskusí. Citlivé mi přišly reakce redakce na vnímání účastnictva. Páčilo sa mi bezpečie, v ktorom sme mohli vymýšľať. Na osobných stretnutiach kolektív sršal tvorivým napätím, keď si spätne spomeniem na intenzitu generovania myšlienok, vetvenie a prepletanie, môžem sa priam nadýchnuť tvorivosti. Zároveň som nadšená z toho, že články si môžeme nechať dostatočne dlho uležať v hlave, tak aby vznikli kvalitné texty.

Jaký je rozdíl mezi zájmem a citlivostí? Můžeme se o někoho zajímat, aniž jsme k němu citliví?

V kolektivním autorství a spolupráci lze najít spousty citlivostí – kritická spolupráce umí být citlivější než snaha o vytváření něčeho ryze vlastního. K naší individualitě se totiž váže spousta citů, vzdálením se od nich otvíráme nové možnosti citlivosti. Takže třeba forma tohoto experimentu je pro mne citlivá sama o sobě. Snaha se napojit. Být plastická. Tvořit různé podoby vztahů.