Percepce lexikonu intervenujících narativů

Konzultace: Eliška Havla Pomyjová, Petra Šavrdová a Zdeňka Obalilová

Z videa sálají oslepující němé záblesky, jež doprovázejí kosmonauta pohybujícího se v kabině rakety. Záhy se za mnou objeví návštěvník, který pomalu, ale jistě zkoumá video. Sedím a kochám se dílem, zatímco se návštěvník otáčí a míří pryč. 

Po patnácti minutách opouštím místnost s projekcí. Vyjdu před galerii a zde vsedě na schodech se pozorovatel topí v textu. Hledá v něm jako v mapě k pokladu. Zdá se, že žádný nenachází. Textem proudí vlny zajímavých slov. Zmatený pozorovatel je veden od díla pryč, není schopen najít poklad a plaví se po prázdném moři. 

Opět se procházím galerií. Je to jako speed dating. Přijde ke mně tajemná ohromná bytost. Směle se na mě usmívá, zatímco pozoruji obraz. To mě trochu vyvádí z míry. Po chvilce zírání promluví a představí se mi jako Narativ. Začíná vykládat o mnohých příbězích, dávných i nových, zajímavých i nudných. Vypráví mi o tom, jak pravidelně jezdí do Paříže, Milána, Berlína a dalších metropolí hledat další příběhy do své sbírky. Nabízí mi společnou cestu do dalších míst. Se slušností se snažím odmítnout.

Únavné tlachání už trvá dobrých třicet minut. Narativ se mě stále snaží přesvědčit. Vtom mezi nás vtrhne dynamická bytost, ohromnou silou mi potřese oběma rukama a představuje se jako Intervence. Namyšleným pohledem vysílá Narativu signál, že tu pro něj není místo, a dává se do rychlé nekončící řeči. Intervence si obsadí místo vedle obrazu, který jsem předtím pozoroval, a vytáhne si náčiní. Něco si čmárá po stěnách a snaží se mi vysvětlit, že to tu chce pro mou maličkost trochu oživit. Maluje milostné motivy. Píše poezii po stěnách. Blíží se k rámu obrazu, který pro ni není překážkou, a vchází do obrazu. Po rychlém rozhovoru, kdy jsem se nedostal ke slovu, začínám cítit, že to mezi námi neklapne. Vydávám se dál. Za sebou slyším, jak si Intervence balí věci.

Když už si myslím, že jsem kuriózním bytostem utekl, zpoza rohu se ozve zvláštní zvuk. Nahlédnu za roh a zpozoruji dvě bytosti, jež spolu vedou rozhovor.

Bytost s velkýma očima je velmi vnímavá a ihned si všímá mé přítomnosti. Okamžitě mi je jasné, o koho jde. Je to slečna Percepce. Vede rozhovor s velmi hlasitou bytostí, kterou oslovuje „pane Auditivní“. Percepce se mu snaží vysvětlit, že je příliš hlasitý a že to pro její vnímání není dobré. Ale pan Auditivní se nedá přesvědčit a stále je hlasitý, či spíše hlučný, řekl bych. Naklání se k Percepci a začíná ji vášnivě líbat. Líbání je velice hlasité a určitě je slyší všichni v galerii. Percepce mu velmi rychle podléhá, jako by se jednalo o „pana Božského“. Pomyslím si, že to jsou jen další podivíni, a jdu dál.

Zničehonic místnost potemní. Jako bych náhle přišel o všechny své myšlenky. Tichými kroky ke mně přistupuje bytost s chmatavýma rukama, jež si říká Apropriace. Zabředneme do malého rozhovoru. Vykládá mi o všech, které potkala a od nichž si něco „vypůjčila“. Jsem ohromen. Bytost rychle získává mou důvěru. Mluvím s ní o svých nápadech a o myšlenkách, které jsou mi blízké. Jen co si mě vyslechne, se ke mně nakloní a svůdným hlasem mi pošeptá: „Půjčila jsem si tvé nápady, způsoby i srdce.“

 Stojím jako Expozice nehnutě na začátku, neboť vím, že mi Apropriace ukradla srdce. Drží jej a je zcela na ní, co s ním provede. Nikdy nepochopím, jak tohle zvládla, ale nyní vím, že toto je můj Epilog. 

***

V hlubinách galerie jsou divoké hrátky slov běžnou podívanou. Ti odvážnější se na tuhle cestu vydají na vlastní pěst. K objevení pravého významu, jejž autor díla schoval do své truhly plné zlata, je třeba projít různé nástrahy a pasti. Autor si pohrává se svými texty, ze kterých se stávají spletité šifry z líbivých slov. Je to jako procházet akademickým minovým polem z písmen, ve kterém když šlápnete špatně, může nastat exploze, po níž zbude jenom písmenková polévka. 

A pouze ti, jimž osud přeje, dosáhnou pravé podstaty umění.