Tělo jako materiál – sonda do tvorby Divadla Continuo

Divadlo Continuo hovoří divadelním jazykem, který boří auru okolo herecké osobnosti. Herec přestává být postavou, která by tvořila divadelní děj, naopak děj tvoří herce. Herec se sám stává materiálem, s nímž přichází do kontaktu (při práci s hlínou se sám proměňuje v hroudu hlíny), prochází jakousi imaginativní transsubstanciací. V hereckém projevu se pak stírají hranice skutečnosti. To navíc umocňuje fakt, že většinu času se vše odehrává beze slov. Mnohem více než o přenos jednoznačně artikulovaného sdělení, jde o přenos emocí, které jsou viditelně přítomné. Metafyzická rovina světa však není zprostředkovávána personifikovanou nadpřirozenou silou, nýbrž jakýmsi obecným společným bytím herců a prostředí, v němž se pohybují. Jako by šlo o hledání samotné podstaty života. Podstaty, kterou jako diváci doslova cítíme jako kapičky aerosolu ve vzduchu. Na jevišti nejde o zprostředkování nějaké konkrétní skutečnosti či příběhu. Inscenace souboru se pokoušejí skrze hledání univerzálních podob lidství odpovědět na palčivé otázky společnosti. Dobře mířeným bodnutím se pokoušejí přítomné probudit z letargie.

Během jednotlivých představení vzniká vždy něco mimořádného. Mimořádnost souvisí zejména s využitím site specific principu, centrálním bodem každého představení však zůstává člověk a zkoumání jeho existenciálního ukotvení ve světě. Vedle silné vizuální stránky má každé dílo také výrazný etický apel. Tvorba Divadla Continuo je jakousi divadelní laboratoří, na které pravidelně participují odborníci z uměleckého, ale i neuměleckého prostředí. Pečlivá rešeršní činnost okolo zájmových témat je nedílnou součástí samotného vzniku inscenace. Soubor hledá v globální paměti poučení pro současnost a budoucnost, ptá se po příčinách jednání a se stupňující se naléhavostí upozorňuje v apokalyptických vizích  na temno v člověku a kolem něj. Z původní loutkové tvorby se soubor postupně dopracoval až k formě herectví, kterou charakterizují agonicko-manické záškuby manifestující beznadějné vize budoucnosti. Každé představení navazuje myšlenkově na předchozí, nelze jej tedy oddělovat od kontextu další tvorby. Tím se významově naplňuje název souboru a vzniká svým způsobem nezávisle existující kontinuální divadelní představení. 

„Divadlo je nemoc, společnost ho vnímá jako něco mírně nebezpečného. Je to tím, že je tak podobné životu a ukazuje, jaký by život mohl být. Zkoumá a zpochybňuje naše každodenní ‚jistoty‘. Je spojeno s rituálem, kdy se nakreslí kruh a řekne se – tady začíná jiný, paralelní život. Oddělenost je jasně daná. Herec se dobrovolně setkává s démony a duchy, sám se sebou. Pokud jde do důsledků, bude stigmatizovaný,“¹ říká Pavel Šťourač, umělecký ředitel a režisér souboru Divadlo Continuo. 

Umělecký režisér souboru zastává názor, že úkolem divadla je pobuřovat. Je třeba, aby bylo angažované. Skrze pohyb naplněný tenzí herci přenášejí na diváka emoce neklidu a nutí ho pouštět se do nepříjemných myšlenek. Ačkoli je tvorba Divadla Continuo z velké části postavena na spolupráci uměleckého ředitele a režiséra v jedné osobě a scénografky souboru, neomezuje se pouze na manifestaci geniality těchto dvou lidí. Bez kolektivu herců by tvorba souboru byla něčím úplně jiným. Herci a jejich dynamická práce na zkoumaných tématech přinášejí důležitý tvůrčí proces, při kterém se inscenace netvoří, ale spíše se rodí. Na druhou stranu hercova individualita je mnohdy pohřbena pod sdělením a herec se tak do značné míry stává recipientem pasivně přijímajícím určitou úlohu v rámci kolektivu. Zároveň nelze říci, že by herci nebyli vnímáni jako plnohodnotní spolutvůrci. Díky tomu, že se vzdávají uměleckého sebeprosazení, dávají naopak prostor něčemu, co je jako jednotlivce přesahuje. Divák sice přichází o možnost „volit si svou celebritu“, zato se však s herci společně podílejí na prožitku uměleckého aktu.

Kromě diváckého zážitku jsem měla možnost „propojit se” se souborem také skrze účast na jednom z jejich workshopů. Proces hledání ideálního pohybového vyjádření jsem tak zažila na vlastní kůži. Díky vedení, kterého se mi dostávalo, jsem svoje tělo začala vnímat nejen jako iniciátora, který okolí vtiskuje konkrétní tvářnost a pohyb skrze vlastní energii, ale také jako tělo, které se pasivně podvoluje impulzům a energii okolí. Intenzivní zkušenost mě přiměla vnímat materiál, s nímž jsme měli pracovat, jako svého učitele. Jedno ze zadání, které jsme během workshopu dostali, znělo zhruba takto: 

„Tady máte papír, prozkoumejte všechny pohyby, které papír umožňuje, a ty transformujte do vlastního těla. Najděte sedm konkrétních pohybů, které budou mít jasný začátek, akci a konec. Vytvořte z těchto pohybů etudu, která bude obsahovat naprosto plynulé přechody mezi jednotlivými pohyby. Pak si najděte jiný materiál a opět zkoumejte jeho možnosti pohybu.“

Nikdy bych neřekla, že mě obyčejný kus papíru může poučit o míře flexibility vlastního těla a také o způsobech, jaké mohu používat pro vyjádření daleko abstraktnějších idejí, než jaké komunikuji v obvyklých sděleních.

¹Lenka Dombrovská. Pavel Štourač: Spolupracujte s námi, budete chudí. Divadelní noviny [web], 13. prosince 2012. Dostupné zde.