Za tichem a tmou na jaronínskou samotu

A jsou to noci tak temné a tiché, že přestávám tušit, kde jsou hranice mého já. Schopnost oddělit od sebe vnější a vnitřní se rozmělňuje a rozdíl mezi „vlastní“ a „cizí“ jako by přestal platit. Vnímám okolo sebe jakési bezprostorné prázdno, které je ale zároveň konkrétní sevřeností. Jako bych se metaforicky navracela do lůna matky Země, do počátků lidské existence. Právě vycházím z domu a nořím se do ticha končící noci. V hodinu, kdy se noční život hotoví ku spánku a ten denní se ještě neprobudil. Všudypřítomný pocit nehybnosti podporuje fakt, že je prostředek zimy a chlad umrtvuje i zbytek ustrnulého života. Jako živočich, jehož primárním smyslem pro orientaci v prostředí je zrak, jsem nucena spolehnout se na zbytek omezených smyslů. Absence zrakových podnětů jitří moji pověrčivou imaginaci. Mé vnímání se transformuje do jakéhosi ohmatávání prostoru kolem. Mozek si skládá podivnou mapu, kterou koriguje podle toho, kdy některá část těla narazí na překážku (držím ruce natažené před sebou, jako bych tak snad mohla snáze odhadnout, jak to přede mnou vypadá). Občas se k napjatým uším donese nějaký zvuk, který mě skoro pokaždé přimrazí na místě.

Do mysli se mi vkrádá otázka, proč je dnešní svět tak přesycený světlem a hlukem? V mediálním prostoru se neustále skloňují spánkové poruchy, které souvisejí se světelným smogem. Utrácejí se miliony za vývoj „šetrnějšího“ osvětlení, které znamená pouze to, že kužel světla nebude rozprostřen všemi směry, ale nasměrován přímo k zemi. Jeho intenzita se však nesníží. Scénář, ve kterém se lidstvo na část noci vzdá světla úplně, se jeví jako ten nejfantastičtější výmysl narušeného blázna. Nebo idealistického snílka?…  Kde jsme se to ocitli? V honbě za překonáním úzkostných pocitů z temných koutů a prázdnoty, máme potřebu vše zaplnit, často balastem. Kvalitní spánek si pokoušíme navodit pomocí bílého šumu, který má přebít zvuky civilizace. Neochota zanechat na pár hodin prostor a čas bez kontroly přetváří člověka v zombie. Zombie se totiž člověk stává nikoliv přenosem virů či bakterií, nýbrž neustálým, umělým udržováním se v režimu aktivace. Bez tmy se do krve nevyplavuje melatonin, který řídí biologické hodiny. Nejsme proto schopni se vypnout a přejít do režimu pasivity. Náš organismus je uměle přepínán a držen v neustálé pohotovosti. Fungujeme na dluh, který nemůžeme nikdy splatit. 

Spánková deprivace nebo nějaká forma spánkové poruchy jsou v populaci stále častější. Přibývá jedinců, kteří žijí život čistě mechanicky. Míra virulence této choroby je skutečně vysoká. Díky prostředí, v němž žiji, mohu „vypnout“, a to úplně. Možná sem začnu lidi lákat letáčky s Braillovým písmem nebo tichou reklamou, aby si přišli tyto téměř vytěžené komodity sami „osahat“. Přestěhovat se za tmou a tichem znamená smířit se s odtržením od vrstevníků a s téměř úplnou absencí sociálního kontaktu. Chtít být obklopen mladými lidmi jako by se rovnalo touze mít pocit, že vaše okno je cela, kde jste čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu podrobeni výslechu, kdy ani na chvíli nemáte povoleno stanout mimo kužel světla v anonymitě nepoznanosti. Proč k tomu došlo? Co nás jako lidstvo vede k vyloučení tmy a ticha z našeho života? Souvisí to snad s hluboce zakořeněnou představou růstu výkonnosti, o kterém věříme, že nikdy nedosáhne svého stropu? Je to tatáž ideologie, v jejímž jménu jsme se hnali za přetvořením veškeré krajiny na zoraná pole. 

Je ale třeba položit zásadní otázku: vedla by snaha napravit takto postavenou skutečnost opravdu k tomu, že budeme moci zažívat ticho a tmu? Nevedlo by to naopak k devastaci jejich zbývajících rezervoárů? Nedošlo by k tomu, že místa, která jsou dosud imunní, budou infikována všudypřítomným světlem a všeobjímajícím hlukem?