Mobile menu
Jáchym Topol: Pád tyrana je přírodní zákon

Jáchym Topol: Pád tyrana je přírodní zákon

Jáchyma Topola není třeba dlouze představovat. Syn spisovatele a dramatika Josefa Topola, vnuk básníka a kritika Karla Schulze, bratr (bohužel už zesnulého) hudebníka, textaře a kapelníka Psích vojáků Filipa Topola se už čtyřicet let řadí mezi největší osobnosti české kulturní scény. Nejprve jako velká persona českého disentu a samizdatové scény, později jako fantastický literát ověnčený řadou cen, dnes především jako šéfdramaturg Knihovny Václava Havla. Už nenosí dlouhé vlasy, ale má na krátko střižený a decentně prošedivělý účes. Z každé jeho věty slyšíte schopnost provazovat slova a z každé jeho myšlenky mimořádný rozhled.

Na konci září neměl úplně lehký úkol: moderoval diskusi s běloruskými umělci v Centru současného umění DOX v Praze. Půldruhou hodinu zpovídal šestici běloruských autorů a dával jejich dílo do kontextu politických událostí v Minsku i současného stavu evropské demokracie. A protože pokládal tak dobré otázky, nakonec jsme se rozhodli je vlastně jen otočit. A namířit je na něj samotného.

Zmínil jste přesvědčení, že běloruští umělci jsou zástupci poslední generace totality v Evropě. Co vás k takovému optimistickému výhledu vede?
Vytanulo mi to na mysli, když jsem s nimi měl možnost mluvit a slyšet je, jak uvažují. Jsem přesvědčen, že současná běloruská diktatura je neudržitelná a musí se spíš dříve než později zlomit. Samozřejmě, s Běloruskem si osud v minulosti několikrát krutě pohrál. Je to krvavá země, kde byl strašný nacismus i strašný komunismus. Málokterý evropský stát prošel takovým utrpením jako Bělorusko. Všichni tyrani ale nakonec padli, je to prostě přírodní zákon a padne i Lukašenko. A já věřím, že nynější mladí běloruští literáti jsou poslední generace totality, kterou v Evropě zažíváme.

Který z příběhů a osudů, jež jste si měl možnost vyposlechnout, vám přijde nejpozoruhodnější, nejzajímavější?
V pražské Knihovně Václava Havla se v diskusi vystřídala řada běloruských spisovatelů, disidentů, aktivistů, byla u nás dokonce nedávno i Svjatlana Cichanouská. Velmi na mne ale zapůsobil román Zmicera Daškieviče Červ, což jsou zápisky z vězení. Je to takové obyčejné, prosté psaní, ale velmi působivé. Musel jsem myslet na Dostojevského Zápisky z Mrtvého domu a byl jsem šťasten, že český překlad mohu uvádět právě já. Osobně je mi blízký také Dmitrij Strocev. Básník, který píše o konkrétních věcech, které se dějí na ulici. I když z jeho asi sedmnácti knih znám jen malý zlomek, je z toho cítit ryzí underground. Ne v onom filozofickém pojetí, ale právě v obyčejnosti. Underground znamená ulici, jakousi dekadenci samotné ulice. Takové to bylo i u nás, kdy to nebyla salonní záležitost, ale v podstatě hospodská věc. Dmitrij dokáže nevšedním úhlem pohledu popsat i realitu každodenních střetů s policií. Svět, kde sousedi fízlují a tajní se vám snaží lísat do přízně. Propojuje politiku a poetično způsobem, který je mi blízký a který mě velmi baví.

Proč si myslíte, že když se politická nebo společenská situace v našem evropském prostoru vyostří, zůstáváme navzdory vlastním historickým zkušenostem poměrně neteční? Ať už jde o nedávné boje v Arménii nebo současnou situaci v Bělorusku?
V Čechách jsou samozřejmě lidé, aktivisté, kteří se zajímají a snaží se pomáhat, jak to jde. Ale běžní lidé žijí svými běžnými starostmi. A nejsme tu kdovíjací rebelové. I v době komunismu byla naše opozice třeba proti Polsku malinká. Tady byla Charta 77 a pár dalších opozičních inciativ a uskupení, ale šlo vždy o maximálně nižší tisícovky lidí. V Polsku fungovala Solidarita, která byla schopná oslovit miliony lidí. Nejspíš je to zapříčiněno i tím, že v Československu nikdy nepanovala skutečná bída, která lidi vyžene do ulic k protestům. Právě dělníci si žili dost dobře. Vládla tu sice cenzura a politický útlak, ale lidé si žili poměrně blahobytně a v poklidu. Zejména když to srovnáme s Arménií nebo Běloruskem, které dějiny nešetřily.

Ale přesto – kousek za našimi hranicemi se děje evidentní zlo. A nám nestojí za to se jím zabývat?
Povědomí o hrůzách světa se tak strašně rychle obměňuje, že to lidé nestačí prostě vnímat. Navíc je možné pozorovat určitou zahleděnost České republiky směrem k Západu. Češi a Češky už vědomě i podvědomě nechtějí být spojováni s územím bývalého Sovětského svazu; nechtějí tomu věnovat pozornost. Lidé se paradoxně víc zabývali tím, co se dělo ve vzdálené a exotické Rwandě, než tím, co se děje v Arménii nebo Bělorusku. Je v tom veliký kus sobectví a určitě i vlastního komplexu, ale není to prostor, který chceme sledovat.

Vidíte v sociálních sítích naději pro demokracii, nebo je to do budoucna spíš hrozba, že se v nich prosadí nějaké autoritářské síly?
To je hrozně těžká otázka, protože se tady mění paradigma, věc, která mi připadala fundamentální, a sice, že svobodná informace bourá totalitu. Před lety jsem byl svědkem toho, jak byla železná opona proděravělá myšlenkami a informacemi. Dnes najednou vidíme, že z internetu si naprostá většina lidí vybere nesmysl. Ale zase chci být nadějný a věřit, že rozhodne inteligentní a často pronásledovaná část intelektuální opozice, která dokáže nashromáždit dobré informace a přece jen jimi, jako nebozezem, bude nesmysly, bubliny a lži postupně proděrovávat. Vidíte, svým založením jsem vlastně optimista.

česky