Mobile menu
Júlia Rázusová: Definovat se v jiném prostředí

Júlia Rázusová: Definovat se v jiném prostředí

Rozhovor dramaturgyně Anny Prstkové s režisérkou Júlií Rázusovou, autorek divadelní adaptace prózy Nastassji Martin Věřit v šelmy, jejíž premiéra se v HaDivadle uskutečnila začátkem května.

Čím tě kniha Věřit v šelmy oslovila k divadelnímu zpracování? Jaké specificky divadelní možnosti podle tebe tento příběh nabízí?

Myslím, že každý režisér nebo režisérka si klade tuhle otázku při adaptaci prozaického díla. Od začátku jsem zde pociťovala několik provokativních míst. Nastassja jako antropoložka říká, že na svých cestách si píše dva deníky – jeden denní a jeden noční sešit, jeden subjektivní, který si píše pro sebe, a druhý objektivní, kam zapisuje fakta nebo denní procesy. Taková dualita v sobě nese konflikt. Nastassja se ve Věřit v šelmy jako autorka dokáže podívat na traumatické zranění skrze tuto dualitu. Kniha také nese téma geopolitického konfliktu. Své tělo autorka pojmenovává jako území zasáhnuté invazí a výměnu ruského implantátu za francouzský nazírá jako studenou válku odehrávající se na její vlastní čelisti. Člověk je výjimečný tím, že je při reakci a adaptaci na traumatickou událost schopný vytvářet v sobě vnitřní prostor, a tím je právě tento román. Mohla by to být mediální zpráva nebo něco, co se vyléčí, zajizví a zůstane tak. Ale Nastassja se svým prožitkem pracuje výsostně umělecky, velmi originálním způsobem propojuje antropologický styl s prozaickým. Jako antropoložka si dovolila vykročit ze své zóny a napsat tento příběh ze soukromé perspektivy, která nepatří do odborné literatury. Myslím si, že takto vzniká určitý novodobý mýtus, který rezonuje. Mluví o člověku, který se nachází a ztrácí v kulturních vzorcích, ve své vlastní vnitřní slovní zásobě, a pojmenovává nejistotu a okouzlující klam jednoty. Člověk, který obnažuje svůj pád na dno a definuje se přes tento jiný prostor. Právě tahle myšlenka – definovat se v nějakém jiném prostředí – je důvodem, proč Nastassja odchází do lesů. V bodě, kdy se možná většina z nás začíná ptát na smysl života, jej ona nachází v antropologii. Antropologie zkoumá člověka, pozoruje ho a ptá se na jeho základní hodnoty, a v naší inscenaci se Nastassja stává objektem zkoumání sebe sama.

 

První čtená zkouška inscenace Věřit v šelmy.
Foto: David Konečný


Často jsme při společné práci zmiňovaly termín zúčastněné pozorování, což je pojmenování výzkumné metody, při které pozorovatel přímo navazuje kontakt s tím nebo s těmi, komu se věnuje. Díky inscenování Věřit v šelmy nahlížíme do jiného oboru a tvůrčí proces konzultujeme s antropologem Luďkem Brožem z Oddělení ekologické antropologie Akademie věd. Zajímalo tě někdy do hloubky propojování antropologie a divadla? Je pro tebe takový mezioborový pohyb přirozený?

Mám k antropologii i osobní vztah. V roce, kdy jsem začala studovat divadelní režii, jsem měla podanou přihlášku na kulturní antropologii. Tyto dvě sféry jsem vnímala jako podobné a křížily se mi – režie směřuje do praktické roviny, antropologie k tomu, co mě zajímá a proč divadlo dělám. Myslím si, že tvorba, a i širokospektrálně umění, je druhem antropologie. Principy zúčastněného pozorování, prolínání vnitřního a vnějšího, přinášení našich osobních příběhů, otázky, které si klademe a nadstavba kontextů, se kterými pracujeme, jsou také svým způsobem antropologií. Noříme se do prostředí, se kterým začneme komunikovat a objevovat jej, a v něm potom hledáme performativní řeč. Obor divadelní antropologie a divadlo jako sociální nástroj, to vše je v mé tvorbě přítomné. Uvědomila jsem si, že při většině mých inscenací je samozřejmou součástí, že do procesu přizýváme mezioborové konzultanty a naše tvorba se tímto způsobem otevírá.

 

Foto: David Konečný


V rámci svého doktorského výzkumu na DAMU se věnuješ výzkumu hereckých metod. Jak se tvé téma propsalo do práce na inscenaci?

Zkoumám, jak fyzické jednání komunikuje s textem, kde vzniká, jak se objevuje a odhaluje ve spolupráci s hercem. Když mluvíme o introverzi a soustředění na sebe ve vnitřních světech, myšlenkách, které nejsou řečené, ale jsou pro nás v próze velmi atraktivní, jak hledat jejich podobu v jevištní rovině? Jak přenést na jeviště myšlenku – něco vnitřního, co by za jiných okolností nebylo vysloveno? Nejsilnější momenty zažíváme při pozorování vnitřní proměny. Sama Nastassja tento román nazývá aktem vnitřní metamorfózy a až politickým činem. Intenzivní vnímání jejího vlastního těla nám v divadle nabízí možnost vidět to druhé, co v nás vzniká. To, co možná nedokážeme pojmenovat, ale na jevišti tomu můžeme dát vizualizovanou podobu. Některá naše část může odumřít a proměnit se, existuje něco jako neurčitá forma. Dokázat pojmenovat stav, ve kterém se nacházíme, a přijmout ho, je náročné. V tom vidím smysl inscenování této předlohy. Vzít na sebe riziko vizualizovat a rozvinout některá témata a větve Nastassjina románu, nenechat je intimitě čtení.

 

Premiéra Věřit v šelmy.
Foto: David Konečný


Rozhovor vznikl pro program k inscenaci Věřit v šelmy jako přepis části epizody podcastu HaDivadla Ponor, která se třetí premiéře Sezony 49: Konec iluzí věnuje. Epizodu si můžete poslechnout na Spotify, Google Podcasts a dalších platformách.

česky