O nepravých svobodách a pravé svobodě

Über den Wolken
Muss die Freiheit wohl grenzenlos sein
Alle Ängste, alle Sorgen
Sagt man
Blieben darunter verborgen
Und dann
Würde was uns groß und wichtig erscheint
Plötzlich nichtig und klein

Nad oblaky
Musí snad svoboda být bezmezná
Veškeré strachy a starosti
Říká se
Prý zůstávají pod nimi skryté
A pak by se stalo
Co se nám jeví být velké a důležité
Najednou malým a nicotným

- zpívá německý šansoniér Reinhard Mey v písni, která vznikla v roce 1974 a vyjadřuje pod vlivem existencialistického myšlení individuální touhu po společensky nezakořeněné svobodě. Podobný pocit dobře znám a sám jsem ho prožíval, stoje na vrcholu ve vysokých horách. Z dnešního hlediska jde ovšem o klamný pocit a iluzi, neboť ve skutečnosti je nebe přeplněné civilními letadly a vojenskými stíhačkami, významně přispívajícími ke globálnímu oteplování, ve větší výši pak ještě různými družicemi, meteorologickými, tedy aspoň užitečnými, ale také satelity tajných služeb, cloud-satelity, pomocí kterých jsou lidé ovládáni a manipulováni internetem atd.

Liberté, égalité, fraternité, tedy svoboda, rovnost, bratrství – jedná se o jednu ze základních idejí osvícenství, která se stala heslem Francouzské buržoazní revoluce (1789–1799) a je sice heslem Francie a Evropské unie dodnes, zapomnělo se ovšem jaksi na druhou část oné myšlenky. Míněna byla přece svoboda myšlení, rovnost před zákonem a bratrství v sociální sféře. O tom se nám dnes může jen zdát, a proto se toto heslo politické stalo dutým a prolhaným, totiž v neoliberálním globalizovaném kapitalismu neuskutečnitelným a neplatným ani jako vize, poněvadž současná společnost žije jenom v okamžiku, minulost bledne a smysluplné vize budoucnosti nevznikají ani v souvislosti s propagovanou „umělou inteligencí“, díky které se lidstvo v konečném důsledku stane zbytečným.

Od Hegela převzatá, respektive interpretovaná, idea Friedricha Engelse Freiheit ist Einsicht in die Notwendigkeit se stala základem komunistického pojetí svobody, a ačkoliv správně staví svobodu jedince do nezbytného kontextu společnosti, v souladu s níž se jedině může realizovat, v praxi reálného socialismu to, jak víme, vyústilo do nesvobody. Do češtiny se tato věta dá jen stěží přeložit. Nacházíme tu varianty jako: Svoboda je vhled do nutnosti. Svoboda je pochopení nutnosti. Svoboda je poznaná nutnost. Problém je precizní překlad slova „Einsicht“. Já bych navrhl: Svoboda je uznáním nutnosti. Ale kdo určí nebo z čeho vyplývá, co je nutné?

Další „svoboda“ se v němčině jmenuje „Vogelfreiheit“. Původně znamenalo „vogelfrei“ svobodný či volný jako pták, ale počínaje devatenáctým stoletím byl „ein Vogelfreier“ bezprávný psanec.

Po pádu komunistických režimů jsme se všichni radovali, očekávajíce novou, skutečnou, hmatatelnou svobodu, že můžeme veřejně říci, co si myslíme, že nikdo už nám nebude omezovat tvůrčí svobodu, uměleckou, vědeckou. Toužili jsme po komplexním humanistickém vzdělání a věřili, že již nebudou zakázány knihy, filmy, divadelní hry. Zejména my, kteří jsme žili v Německé demokratické republice, jsme obzvlášť žíznili po volném cestování. Ovšem většina občanů, ta, která předtím byla mávala na prvního máje komunistickým funkcionářům, chtěla nyní hlavně do západního Německa, chtěla západní marky a banány a křičela „Deutschland! Deutschland!“… A tak to dopadlo. Nastalo restaurování kapitalismu, jež vyústilo v nastolení kapitalismu neoliberálního, globalizovaného a nijak již nekontrolovatelného. Vládne mezinárodní finanční kapitál. Nesmyslnou absolutní prioritou je „hospodářský růst“.

Přitom se propaguje individualismus a na jeho základě zcela scestný ideál svobody. Tuto svobodu mohou osamělí jedinci prý vlastnit, jako předmět, jako statický stav. Onen postulovaný extrémní individualismus však ve skutečnosti vede pomocí peněz a masmédií k totálnímu, dosud nevídanému kolektivismu. Pojem svoboda se v něm pouze zneužívá jako reklamní slogan dnešní výhradně na výkon a konzumování orientované společnosti pro princip: urvi si, ovládej, podmaň si dle toho, jak jsi silný a kolik máš peněz! Anebo se staň společenským ztroskotancem. Pravá, tedy skutečná, tvůrčí svoboda je nestálý prostor, který si vzájemně poskytujeme, vzniká pouze v dialogu (v postřehnutí tváře toho druhého – srovnej Emmanuel Lévinas). Taková svoboda již od začátku přijala prazápor prvního přikázání: Nezabiješ! V zabývání se tváří druhého tkví jádro takovéto dějící se svobody. Nikoli v propagovaném egocentrismu, ve spokojenosti sám se sebou, v nevázanosti na nic a nikoho, která v důsledku představuje snižování toho druhého a tvoří jen nesvobodu (srovnej Spitzbardt, Wolfgang: Divadlo v krizi (?) aneb Pokus o mimesis, Edice Úvahy a názory, JAMU, 2019).

V takových podmínkách se dostaly do hluboké krize i umělecká a akademická svoboda. Mnozí umělci se pochopitelně brání proti komerčnímu tlaku a jeho ideologickým vlivům tím, že zdůrazňují v duchu onoho individualismu absolutní osobní tvůrčí svobodu a odmítají zodpovědnost vůči svým recipientům. Takové pojetí popírá dialogický princip a vede k zakrnění umění. Zejména v dnešní chmurné době lidé ovšem žízní po radosti, po naději, nebo aspoň po troše útěchy. Akademická svoboda, která v České republice na rozdíl od většiny dalších států například není ani zakotvena v ústavě, se dusí v rostoucím byrokratismu. Je příliš málo odborně a lidsky kompetentních vysokoškolských osobností, které by byly ochotny převzít vedení. Místo toho vykonávají tyto funkce stále nestydatější kariéristé manažerského typu s nedostatkem právě oné komplexní odborné a lidské kompetence.

Předpokladem pro pravou svobodu je získání takové výchovy a takového humanistického vzdělání, abychom se naučili milovat svého bližního nikoliv jen jako sebe sama, ale více než sebe sama! Takové vzdělání a vychování ovšem nespadne z nebe. Musíme si je vybojovat proti ideologii neoliberálního kapitalismu. V rámci svého „optimistického pesimismu“ a na základě historických zkušeností pevně věřím, že to lze. Pravé svobody dokážeme tedy dosáhnout pouze tehdy, jsme-li ochotni a schopni převzít zodpovědnost nejen za své činy vůči druhým. Každý z nás je v okruhu svého života zodpovědný za celý svět, za celé stvoření. A to by se pak mohlo nazývat „pravou globalizací“.

Wolf Spitzbardt (vl. jménem Wolfgang Spitzbardt, *1957) je překladatel, pedagog a vedoucí souboru HaChucpa.

Esej vyšla v CEDIT 05: Nerozumění v březnu roku 2021.