Kolektiv HaDivadla v dialogu s dramaturgyní Provázku

Veronika Onheiserová: Honzo, Jano, Justino, kde jste se poprvé setkali? Co byla vaše první společná práce? 

Justina Grecová: Setkali jsme se ve stejném režijně-dramaturgickém ateliéru na JAMU. Od začátku jsme cítili společný směr, podobné vnímání divadla a přemýšlení o něm. I proto jsme se ve třetím ročníku rozhodli spojit naši bakalářskou absolventskou inscenaci Mé jméno budiž Gantenbein do jednoho projektu a pracovat na ní jako kolektiv. Během první spolupráce jsme poznávali, jakým způsobem naše vzájemná komunikace může fungovat, jaká má východiska, jaké role v rámci ní můžeme mít. Zkrátka jsme ohledávali různé hranice naší kolektivity a prozkoumávali, do jaké míry lze fungovat nehierarchicky.

Co vám kolektivní tvorba přináší? V čem se navzájem inspirujete? Co vás spojuje a v čem jste naopak odlišní?

Jan Doležel: Kolektivní myšlení a tvorba umožňují intenzivní a prakticky permanentní revizi vlastních názorů a přístupů. Je to velmi citlivé pole, které vyžaduje upřímnost, ohleduplnost a především schopnost neprosazovat pouze vlastní postoje, ale dát si prostor navzájem. Vyžaduje velké úsilí a právě to nás spojuje. Současně je třeba dodat, že každý z nás projevuje své vlastní úsilí jiným způsobem. Což do našeho tvůrčího dialogu vnáší diverzní impulsy. 

Jana Vaverková: Myslím, že se navzájem inspirujeme právě v naší odlišnosti, názorově a ve věcech týkajících se vkusu. Tyto odlišnosti přináší do mého vidění světa nové impulsy. Mně osobně inspirují Honza s Justinou především jako lidi, kteří mají stejný drive tvořit a hledat nové přístupy k tvorbě. Nejvíce mě těší, že jsme uvnitř kolektivu schopní riskovat a vstupovat do neznáma. Když najdete takovýto tým, je to trochu jako zázrak. Nejste ve svém nadšení sám. Navíc je to takový sampling přístupů, jazyků, estetik. 

Justina: Identitu našich inscenací a práce nejlépe definuje právě kolektivita. A tím myslím hlavně přesah, který naše práce díky tomu, že jsme spolu, má. Každý z nás tří má poměrně odlišný přístup k tvorbě, ačkoli na úplných základech se shodujeme. Kolektivita se v naší tvorbě otiskuje tím, že inscenace, které děláme, mají různé styly, rozdílné přesahy, často jsou fragmentární. Spojuje nás schopnost vycítit a společně se shodnout na nějakém bazálním základu a následně mít chuť tento základ rozvíjet různými směry, naslouchat si a třeba umět i přijímat, že můj názor nemusí vždy být ten nejlepší, nebo ten, co se ve výsledku uskuteční. 

Jak si v takovém blízkém přátelském vztahu určujete pracovní hranice?

Jan: V divadle, jak ho vnímáme my tři, vše vychází ze setkání, které ale není pouze pracovním kontaktem, ale velmi silně do něho vstupuje osobní život každého z nás. Ručíme sami sebou, tvůrčí práce pro mě není oddělitelná od privátní sféry, hranice mezi nimi jsou fluidní. Prakticky to znamená, že samozřejmě máme vymezený společný čas na pracovní povinnosti a čas, kdy se potkáváme, aniž bychom řešili práci, ale skoro vždy dojde k průniku. Naše pracovní setkání obvykle začínají úvodním blokem, kdy si navzájem sdělíme, jak se kdo cítí. Toto vědomé strukturování našeho produktivního času bere ohled i na náš aktuální stav a dělá naše vztahy zdravějšími. Je to o zodpovědnosti každého z nás, abychom dokázali vyhodnotit míru sdílení a pronikání osobního s pracovním. Hranice jsou důležité, ale vnímám je jako neustávající work in progress. 

Mé jméno budiž Gantenbein (2023), Divadelní fakulta JAMU
Foto: Hana Ptáčková

Kolektivně jste spolupracovali již na školních projektech (Mé jméno budiž Gantenbein, 2023), nebo v rámci ŠTETL festivalu (happening 1000 stop zmizelých, 2023; Noir Haas, 2024), teď máte krátce po premiéře v Divadle X10 Člověk se objevuje v holocénu. Nacházíte mezi svými jednotlivými projekty nějaké spojitosti? 

Jan: Řekl bych, že zmíněným projektům je vlastní touha být osobní. Ať už pracujeme s textem jiného autora, tématem nebo fenoménem, nikdy nechceme být jeho otrokem. Je to pro nás odrazová plocha. A protože jsme na to nejméně tři, tak takový odraz generuje rozmanitý materiál. Všechny naše předchozí práce spojuje mozaikovitost, montáž ale třeba taky koberec, který pokrývá část povrchu, po kterém se herci a herečky pohybují.

Ve vaší koncepci zmiňujete, že vám záleží na lokálnosti a rozmanitosti témat, hovoříte o dramaturgii prožívání. Existují témata, která jsou podle vás klíčová, ale zatím nenašla na tuzemských jevištích zastání?

Jana: Témat, která nemají na tuzemské scéně zastání, je asi víc. A nebo se zpracovávají, ale třeba trochu plakátově, protože jsou zrovna aktuální. Myslím si, že není správná a špatná cesta, jak témata vybírat a zpracovávat, ale diváctvo vycítí, kdy se to téma tvůrců/tvůrkyň doopravdy dotýká, a ta intenzita na jevišti je pak k nezaplacení. I když třeba není formálně nebo esteticky naplněná podle jejich subjektivních představ. Chtěla bych vídat víc tvarů, které jsou osobně naplněné. Všichni se snažíme zodpovědně hledat témata, která mají přispět k našemu kolektivnímu „tuzemskému“ vědomí, ale jaký to má smysl, když se tvůrkyň a tvůrců osobně netýkají? Takové úvahy vedou k jádru společného hledání a dialogu, toho, jak být věrný sám sobě a umět to komunikovat dál.

Jací tvůrci a tvůrkyně, či tvůrčí kolektivy vás svou tvorbou inspirují? Máte nějakého*kou vysněného*nou spolupracovníka*ci? 

Jana: Mám spoustu vysněných spolupracovnic a spolupracovníků, často z hudebního nebo výtvarného prostředí. A pak taky studentstvo! Inscenace, které mě v poslední době fakt bavily, byly většinou klauzury nebo absolventské inscenace.

Justina: Já mám teď aktuálně třeba velkou inspiraci v předešlém vedení divadla Schauspielhaus Zürich ko-intendanty Nicolasem Stemannem a Benjaminem von Blombergem. Kdybych mohla spolupracovat s kýmkoli z jejich týmu, byla by to pro mě momentálně dost vysněná záležitost.

Jan: Prošel jsem si vývojem a cítím v sobě velkou navrstvenost. Jak říká Max Frisch: „Plaveme v jakémsi koktejlu, který obsahuje přibližně všechno.“ Součástí mě jsou iniciační zážitky z Divadla Reduta, kdy ho umělecky směřoval Petr Štědroň a Dora Viceníková, současně s tím i éra Vladimíra Morávka na Provázku. Můj startovní bod byly tyto dvě brněnské scény, které jsem na přelomu roků 2011/2012 začal velmi intenzivně objevovat a čerpám z nich dodnes. Pár let na to přišel můj hluboký ponor do vod německojazyčného divadla a následné vystřízlivění, ale postoj a inscenace divadla Münchner Kammerspiele pod vedením dramaturga Matthiase Lilienthala ve mně stále rezonují. Kdybych měl skočit do současnosti, tak momentálně trávím v myšlenkách hodně času s filmovou režisérkou Sofií Coppolou, takže nepochybuji o tom, že se to propisuje do mojí práce. Co se týče snů, moc rád bych spolupracoval s J. A. Pitínským a Leonie Böhm.

1000 stop zmizelých (2023), ŠTETL Fest 
Foto: Alžběta Drcmánková

Jak nahlížíte na „éru” Ivana Buraje? Co pro vás osobně znamenala? A co pro vás znamená samotné HaDivadlo? 

Jana: Ivanova éra mě oslovila během studia na JAMU především svojí svébytností postojů a jakousi tvrdohlavostí, což je mi osobně blízké a zároveň mě to provokuje. Skrze jeho inscenace pro mě nastal konec životní éry s názvem „nesnáším činohru“. Spojovat tradiční s novým, vytvářet tak mezigenerační dialog a pojednávat současná témata srozumitelně se myslím za Ivanovy éry opravdu dařilo. Zároveň jsem si nejvíce cenila hostujících tvůrců, kteří dali divadlu punkovou příchuť, třeba Kačena nebo Bambušek. Jako studenti jsme našli v divadle útočiště a místo pro peprnou diskuzi, dramaturg Matěj Nytra se nás vždycky zeptal, co jsme si o představení mysleli, no prostě sympatické komunitní prostředí. A co pro nás HaDivadlo znamená se dozvíme doopravdy až v příštích letech – v tuto chvíli především příležitost a útočiště pro tvorbu.

HaDivadlo je součástí Centra experimentálního divadla (CED) – jak jej vnímáte, co by podle vás měla být jeho funkce? 

Justina: Už během úvah nad koncepcí, se kterou jsme se do výběrového řízení hlásili, jsme téma spolupráce s CED vnímali jako velmi důležitý bod. Osobně si myslím, že CED je (nejen) v českém kontextu ojedinělou záležitostí. Je pro nás obrovskou výhodou být součástí trojice brněnských divadel, které mají toto jednotné zaštítění. Funkcí CED by myslím měla být péče o všechna tři divadla (HaDivadlo, Divadlo Husa na provázku a Terén), jejich prezentace ven, ale i dovnitř v rámci CEDu samotného, (sebe)vzdělávání, ale i umožňování společného propojování se nad projekty a dramaturgickými výzvami a úvahami. Nedílnou součástí CEDu profilovaného tímto směrem je časopis CEDIT, který na nejvyšší úrovni zkoumá zásadní témata a umožňuje tak kultivovanou společenskou debatu.

Divadlo Husa na provázku a Terén jsou rovněž součástí CEDu. Je něco, co je s HaDivadlem spojuje? Čím jsou naopak výjimečné?  

Jan: CED je konzistentní organizace, která zaštiťuje tři svébytné umělecké instituce – všem třem je vlastní odhodlání prožívat a zkoumat naši žitou zkušenost. Moc si cením možnosti se konfrontovat se třemi diverzními výpověďmi, které podněcují dialog. Užívám si program Terénu, který mě vyvádí ven z někdy poněkud uzavřeného divadelního prostředí a především systematicky sahá za hranice našeho státu – jména jako Gob Squad nebo Wojtek Ziemlinski. Po pěti letech fungování této platformy se ukazuje, o jak mimořádný projekt jde. Husu na provázku považuji za jedno z mála divadel, které si nese napříč časem životaschopnou esenci, která přesahuje jednotlivé éry spojené s konkrétními osobnostmi. To mě na Provázku odjakživa fascinuje, silné potýkání s tradicí. Nedokážu si představit, že by tento fascinující zápas přestal nebo bych jej nemohl sledovat. 

Člověk se objevuje v Holocénu (2025), Divadlo X10 
Foto: Alžběta Drcmánková

V čem spatřujete klíčové výzvy současného českého divadelního prostředí? A pokud byste mohli jednu věc okamžitě změnit, co by to bylo?

Jana: Podle mě je největší výzvou, aby divadlo jako takové neumřelo, protože bylo a je o krok pozadu za jinými uměleckými disciplínami. Spoustě lidem přijde trapné a příliš konzervativní, obzvlášť těm mladým, pokud nejsou zrovna divadelní nerdi – v tom dobrém slova smyslu – jako my a pravděpodobně i vy, co právě čtete tento rozhovor. Moc bych si přála, aby divadlo v pravidelných intervalech vstávalo z mrtvých a překvapovalo, aby bylo odvážné a využilo svého největšího potenciálu, že se můžeme potkat a prožít něco intenzivního spolu. Nedokážu si představit pozitivní globální změnu, divadelní podhoubí je organické a mění se přirozeně samo, protože lidi se mění, protože společnost se mění a divadlo na tyto změny reaguje. Někdy bych tuto reakci akorát chtěla vidět rychlejší a ostřejší, takže odpověď je možná změnit tempo a nezůstávat pouze v jistotách ověřených minulostí.

Vaše vítězná koncepce je již dostupná online, můžete však shrnout zásadní body, se kterými jako nové vedení přicházíte? Co přinese Kolektiv v dialogu?

Justina: Kolektiv v dialogu je založen stejně jako naše spolupráce na fokusu na neustálou komunikaci a naslouchání, proto ten název. Zajímá nás rozmanitost, odlišnost, identita, tělesnost, vztah a dialog s lokálními tématy a prostředím, ženské i kolektivní hrdinky (a hrdinové). Vše ze zmíněných fenoménů ale chceme prozkoumávat skrze osobní identitární perspektivu, zevnitř, nikoliv zvenčí. S tím souvisí i rozhodnutí uvádět tematické sezóny. Co se týče konkrétních titulů, kombinujeme autorské inscenace s interpretačními. Mezi některé návrhy na tituly tedy patří třeba autorská inscenace o Funkcionalismu a Brutalismu, adaptace současného románu Marka Torčíka Rozložíš paměť, ale třeba i autorská interpretace klasického dramatického textu Gazdina roba. Ohledně směřování dovnitř divadla jde hlavně o náš velký cíl a přání vytvořit s celým souborem silný a přátelský kolektiv.

Jaké by mělo být HaDivadlo v roce 2028? 

Jana: Divoké.

Justina: Divadlo s diváky, kterých bude tak moc, že se ani nevlezou dovnitř a budou stát frontu na pokladnu jako v Dejvicích (i když...)

Jan: Nepoddajné a umožňující člověku zůstat sám sebou.

Jedna z vašich zamýšlených sezon nese název Talisman – máte každý*á svůj vlastní? O jaký předmět jde a co vám přináší?

Jana: Mně se talismany hodně proměňují, ale vždycky jsou to dárky od někoho, na kom mi záleží, a nebo jsou spojené s nějakou zásadní životní situací. Momentálně je to kamínek.

Justina: Já asi nemám úplně konkrétní talisman. Jsem maximalistka a jsem obklopena opravdu velkým množstvím předmětů, ke kterým mám poměrně silný vztah. Každopádně asi největším osobním talismanem je pro mě moje oblečení. S některými kusy oblečení mám tak silný vztah a zážitky, že ohledně toho dokážu být až příliš emotivní.

Jan: Žádný talisman v podobě konkrétního předmětu nemám a asi jsem ani nikdy neměl. Myslím, že magickou funkci nadřazenou té praktické, kterou obvykle talismany plní, v mém případě nahrazují neměnné konstelace určitých předmětů každodenního využití. Tento systematický, možná až příliš racionální pořádek pro mě dokáže mít magický přesah.

Noir Haas (2024), ŠTETL Fest 
Foto: David Konečný

Co právě teď čtete? 

Justina: Já teď čtu román Rozložíš paměť od Marka Torčíka, který je také součástí naší koncepce.

Jana: Já se vrátila ke knize Americké přednášky od Itala Calvina. 

Jan: Knihu Charlieho Portera Bring No Clothes o filozofii oblékání skupiny Bloomsbury.

Čeká vás absolventská inscenace ve Studiu Marta – čím plánujete završit své studium na JAMU?

Jana: Poprvé kukátkem. Bude to inscenace O?lando, mixáž dvou knih: románu Orlando od Virginie Woolf a povídkové knihy Krátké rozhovory s odpornými muži od Davida Fostera Wallace. Snad to bude krásné a odporné v jednom.

Kolektiv Jana Doležela, Jany Vaverkové a Justiny Grecové bude v HaDivadle působit od začátku divadelní sezóny 2025/2026. V uměleckém vedení nahradí po 10 letech Ivana Buraje.