Tohle měl být původně rozhovor o tom, do jaké míry roste v souvislosti s covidem agresivita lidí na sociálních sítích. Josef Šlerka je pro to skvělý respondent, má vystudovanou estetiku a informační vědu a zabývá se analýzami dat nejen ze sociálních sítí. Nakonec je to celé trochu jinak. Vítejte u rozhovoru, který se kromě autorů nejapných a leckdy útočných komentářů na sítích věnuje i těm, kdo je hodnotí.

Poslední období přineslo Centru experimentálního divadla v Brně nebývalou záplavu nominací a cen. Jen malé připomenutí: Thálie pro Jána Sedala za celoživotní mistrovství v oboru alternativní divadlo. Cena Divadelních novin za nejlepší inscenaci sezony v kategorii Činohra pro představení Maloměšťáci uváděné v HaDivadle; Cena divadelní kritiky za hudbu pro Tomáše Vtípila, HaDivadlo a představení Woyzeck; nominace pro Simonu Zmrzlou (nejlepší ženský herecký výkon) a Jana Kolaříka (nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli) z Divadla Husa na provázku v rámci Českého lva; nominace na Talent roku pro Marka Kristiána Hochmana z HaDivadla v Cenách divadelní kritiky. Loňský rok byl však pohříchu ve znamení pandemie, a proto se mnoho ocenění vůbec neudělovalo. Typicky právě Thálie, kde se vyhlašovaly pouze ceny za celoživotní mistrovství v jednotlivých oborech a ceny mimořádné. I to byl důvod, proč jsme se spojili s prezidentem pořádající Herecké asociace, režisérem Ondřejem Kepkou, a zeptali se ho na to, jak divadlo funguje v dnešních prazvláštních časech.

Vyjet ven, vyzkoušet si něco nového, ocitnout se v novém prostředí, které v lecčems funguje jinak, než jak to známe u nás. Pro posun v životě to potřebujeme všichni. A pro posun ve své tvorbě to potřebují i umělci. Právě proto se Terén, jedna ze scén Centra experimentálního divadla, ucházela o projekt Kreativní Evropy Perform Europe. A v obrovské konkurenci uspěla. Tvůrce teď čekají výjezdy do Berlína a rumunské Kluže a poznávání toho, jak různě může experimentální umění vypadat.

Oblak cigaretového kouře, dvojka červeného, divadelní kuchyňka. Všude okolo bedýnky, dráty, osvětlovací technika, hrnky od kafe. Dva mladí kluci už začínají tahat věci na scénu HaDivadla, kde se odehraje třetí repríza autorského scénického klamu Po celou dobu představení probíhá představení v režii Jiřího Austerlitze, který zkoumá radikální nahodilost. A Miroslav Ukul Kumhala bude v roli inspicienta znovu u toho. Jako pokaždé za posledních třiatřicet let, které v divadle a s divadlem tráví. Od roku 1989, kdy ho do divadla přizval legendární Arnošt Goldflam a řekl mu: „Ukule, ty tady budeš nejenom svítit, ale občas taky hrát nějakou tu čurdu,“ tu svítí, hraje, bafá, přespává, píše na Facebook a každý den se stará o to, aby režisér mohl řešit jen dílo samotné – a ne věci okolo.

Financování kultury a jejích institucí je téma, které umí vyvolat debatu na dlouhé hodiny. Co všechno znamená z pohledu města financování divadel, vysvětluje v rozhovoru primátorka Brna Markéta Vaňková. 

Ví se, že do Brna se jezdí do barů a do kaváren. Ví se také, že je tu unikátní funkcionalistická vila Tugendhat a dá se tu udělat podivná selfie s ještě podivnějším černým objektem uprostřed náměstí Svobody. Tušíme, jak vidí Brno obyvatelé města, studenti či turisti. Ale jak vidí Brno ti, kteří tu žijí, jen zůstávají tak trochu v ústraní velkých a dobře známých příběhů třistatisícového města? Subkulturní komunity, národnostní či etnické menšiny, zdravotně postižení či lidé bez domova?

Schválně, zkuste sáhnout do paměti. Kdy jste se prvně potkali s divadlem? A v jaké formě? Dost pravděpodobně to bylo některé z hromadných školních představení, na které musel člověk přijít „patřičně“ oblečený. A dost možná se vám odehrávala před očima jedna z osvědčených klasik. Nic proti tomu, ale v HaDivadle, jedné ze scén Centra experimentálního divadla, si už někdy před čtyřmi lety řekli, že láska k divadlu by se možná ještě lépe budovala jinak. A tak založili Klub mladých diváků Brno, jehož program se naplno rozběhl teď na podzim v době uvolňujících se covidových opatření. Studenti si díky němu můžou na vlastní kůži osahat, jak barevné může prostředí divadel být, a že můžou lásku k němu sdílet s mnoha dalšími lidmi.

„Brno je nepochybně velmi kulturní město. A peníze, které dává na kulturu, jsou na městě vidět. Na relativně malém prostoru se děje ohromná spousta věcí – ať už na poli hudby, výtvarného umění nebo divadla. Koncentrace kvality na ploše území je z mého pohledu nevídaná i v evropském prostoru,“ říká ředitel Centra experimentálního divadla Miroslav Oščatka. Byl by rád, kdyby se vnímání moravské metropole do budoucna posouvalo od prezentace barů, kaváren a restaurací také směrem ke kultuře a umění. „Lidé už dnes vědí, že se tu dobře napijí. Za ještě důležitější ale považuji to, co tu zažijí.“

Jáchyma Topola není třeba dlouze představovat. Syn spisovatele a dramatika Josefa Topola, vnuk básníka a kritika Karla Schulze, bratr (bohužel už zesnulého) hudebníka, textaře a kapelníka Psích vojáků Filipa Topola se už čtyřicet let řadí mezi největší osobnosti české kulturní scény. Nejprve jako velká persona českého disentu a samizdatové scény, později jako fantastický literát ověnčený řadou cen, dnes především jako šéfdramaturg Knihovny Václava Havla. Už nenosí dlouhé vlasy, ale má na krátko střižený a decentně prošedivělý účes. Z každé jeho věty slyšíte schopnost provazovat slova a z každé jeho myšlenky mimořádný rozhled.

Zaostřeno na Bělorusko. Projekt Ambasády nezávislé běloruské kultury, díky kterému se na Světě knihy v průběhu několika dní představila řada zástupců běloruské kultury, aby mluvili o tom, jaké právě teď panují poměry v Lukašenkovým režimem svázané zemi. Že nemají nic společného se standardní demokracií, ukazuje mimo jiné příběh básníka Dmitrije Stroceva. Stejně jako jiné ho režim před několika měsíci v podstatě unesl z ulice, uvěznil a na svobodu se dostal až po intervenci rodiny a vlivných přátel. Přesto chce pořád v zemi zůstat a o poměrech mluvit.